"Dokument v rádiu? Vyniká prožitky a emocemi," líčí internetový novinář
Dlouhodobě se věnuje analýze společenských a politických problémů. Píše zprávy a komentáře do internetového Deníku Referendum, zlákal ho ale i rozhlasový dokument. „Vidím, že má oproti psaným textům specifické výhody, ale věnuje se mu jen malá pozornost,“ vysvětluje, proč ho recenzuje. Podle Jaroslava Bicana skrývá rozhlas ve svém archivu velké bohatství, které by ale měl propagovat pomocí sociálních sítí.
Jaké specifické výhody dokumentu máš na mysli?
Myslím, že rozhlasový dokument umožňuje zachytit nejen události, ale i jejich atmosféru. Třeba když dokumentarista natáčí demonstraci, může účinně vyjádřit také rozpoložení účastníků a aktérů. Zjišťuje, v jakém stavu jsou jejich emoce a prožitky. To je specifická možnost dokumentu, kterou psané texty, ať už komentáře, rozhovory nebo analýzy, do té míry nenabízí.
Před časem jsi napsal recenzi dokumentu Lenky Pitronové Promiň, ale nevím, kdo jsi! která sledovala příběhy uprchlíků, ale i těch, kteří chodí na protiuprchlické demonstrace. Cítil si z dokumentu jejich emoce?
Bylo z něho cítit rozrušení lidí, kteří mají silnou potřebu vychrlit své názory, protože se dusí v pocitech, že je nikdo neposlouchá... Uprchlické téma zpracoval i dokument Dana Moravce Čechy Čechům - Bez nenávisti, který mě zaujal tím, jak pečlivě zmapoval činnost iniciativy HateFree, která usiluje o život bez násilí a nenávisti. Jasně si tím ohraničil téma, které ale pěkně zobecnil.
JAROSLAV BICAN (29)
Pracuje jako redaktor domácí rubriky Deníku Referendum. Vystudoval Politickou teorii a současné dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti studuje na tamní Fakultě humanitních studií doktorský obor Historická sociologie. Vedle DR píše komentáře pro Český rozhlas Plus, Tiscali či dvouměsíčník Listy. Dlouhodobě analyzuje českou politickou scénu i širší společenské dění.
Díváš se na rozhlasové dokumenty i další uměleckou produkci ČRo zvenčí. Má podle tebe schopnost ovlivnit širší veřejnost
Podle mne v rozhlase vzniká hodně kvalitních dokumentů, her nebo třeba četby. Je ale otázka, do jaké míry se je daří prezentovat nejen tradičním posluchačům. Podobně je to s rozhlasovým archivem, který se stará o obrovské bohatství dlouhé historie, ale většina lidí vůbec neví, že existuje.
Jaroslav Bican (vlevo) s Jakubem Patočkou při rozhovoru s premiérem Bohuslavem Sobotkou (foto Ondřej Mazura)
Napadá tě nějaká strategie, jak to změnit?
Když otevřu Facebook, hned mě udeří do očí někdo, kdo sdílí nejrůznější články, tak proč by se stejným způsobem nemohly sdílet rozhlasové dokumenty? Samozřejmě by to chtělo hravě pracovat s žánrem, podporovat třeba vznik mikrodokumentů, které by lépe zapadly do rychlého režimu uživatelů sociálních sítí. Díky nim by se mohl prezentovat i rozhlasový archiv, kterému by prospěl vlastní profil na Facebooku i účet na Twitteru. Vždyť sociální sítě umožňují rychle propagovat aktuální témata a odkazovat přitom na kontext. Bezprostředně mě jako vhodné téma napadá třeba hodně diskutovaný festival Prague Pride, který otevírá problémy práv LGBT komunity. Archiv by k němu mohl přinést tematické pořady deset, dvacet nebo třeba třicet let staré, což by bylo jedinečné, protože by posluchač sledoval, jak se naše společnost v těchto otázkách postupně orientuje, jak se vyvíjí a mění.
Zaměřuješ svoji práci na českou politiku. Kdybys byl rozhlasový dokumentarista, jaké téma by tě lákalo?
Jako novináře by mě hodně zajímal dokumentární vhled do různých českých médií. Kdyby se do toho nějaký dokumentarista pustil, měl by obtížný úkol, ale mohl by zachytit a porovnat atmosféru v redakcích, ať už v médiích veřejnoprávních nebo soukromých. Obzvlášť zajímavé by bylo zachytit atmosféru v médiích ministra financí Andreje Babiše, když se neustále diskutuje jeho střet zájmů. Posluchač by pak mohl poznávat, jak funguje odvětví, které dnes prochází velkými změnami, a nahlédnout do duše českého novináře či novinářky, kteří jsou vystaveni velkému stresu.
Nosných témat je ale mnohem více. Po vzoru dokumentu o HateFree by stálo za to udělat celý cyklus dokumentů o prospěšných neziskovkách. Napadají mě teď tři. Hodně zajímavý je spolek Antibrzda, který sdružuje lidi s postižením i bez něj a snaží se prosazovat zájmy a respekt k právům hedikepovaných lidí. Nebo spolek ČEPEK, který mimo jiné poskytuje informace mladým lidem, kteří o sobě zjistí, že je sexuálně přitahují děti či mladiství, aby se dokázali se svou menšinovou sexuální orientací smířit a nikomu neubližovali. Další organizací, které by slušel rozhlasový dokument, je TRANS*PARENT. Prosazuje práva a pozitivní společenské změny ve prospěch trans žen, trans mužů a genderqueer osob. Nejde ale jen o tato sdružení a tématiku, která je s nimi spojená, moje zkušenost je taková, že se kolem nich pohybují osobití lidé s prožitky, životními zkušenostmi a odhodláním něco dělat. Tedy s něčím, co by velmi zajímavě vyniklo právě ve formátu rozhlasového dokumentu.
Nedávno měl premiéru dokument o syrské dívce Yusra plave o život, který vznikl v koprodukci ČRo – Radiožurnálu a britské BBC. Vidíš budoucnost rozhlasového dokumentu právě v mezinárodní spolupráci na tématech, které jsou globální?
Myslím, že mezinárodní spolupráce je důležitá z mnoha důvodů. Díky ní se daří zachytit témata, která by jinak byla finančně i technicky příliš náročná. Čeští dokumentaristé zároveň můžou čerpat zkušenosti ze zahraničí. Kdybych se měl vyjádřit k tomuto konkrétnímu dokumentu, přijde mi tam zajímavá hlavně práce s kontrastem, kdy dokumentaristka sleduje osud člověka, který prochází různými peripetiemi. Yusra je nejdřív v zoufalé situaci, snaží se dostat z válkou zmítané země přes moře do Evropy, pak je najednou obklopena reflektory, všichni ji fandí, přejí jí úspěch, a pak přijde etapa, kdy reflektory zhasnou a její život se má odehrávat dál v nějaké všednosti, běžnosti. Dokument může zachytit, jakým způsobem všechny ty přerody člověk vnímá, jak o nich přemýšlí a může to přitom zachytit na pozadí velkých událostí, které hýbou naším světem.
Díváš se na rozhlas z pohledu internetového deníku. Myslíš, že má rozhlasový dokument s formou komentáře či článku také něco společného?
Když jsem začal rozhlasové dokumenty recenzovat, s překvapením jsem zjistil, že má. Minimálně to, že oba chtějí proniknout pod povrch věcí.