Dětští vojáci nechtějí vzpomínat
Hrát si, nebo chodit do školy, to, co je běžné pro české děti, je pro mnohé malé Afričany nedostižný snem. Chudoba nebo úmrtí nejbližších ale nejsou nejhorší věci, které mohou děti v Africe potkat. Mnohem horší je, pokud je unesou vojáci a přinutí je zabíjet.
A právě o problematice dětských vojáků se tento týden hovořilo v Olomouci. Vyšší odborná škola sociální Caritas, ve které studují budoucí sociální a humanitární pracovníci, totiž zorganizovala besedu na toto téma. Hosty byly Natálie Durníková, která se zasloužila o vydání knížky Diamantové děti, a fotografka Líba Taylor, která se černý kontinent vrací celý život.
Líba Taylor je významná česká fotografka, která spolupracovala s moha organizacemi, jako je UNICEF, UNHCR nebo Save the Children Fund. V Olomouci představila příběhy dětských vojáků, se kterými se setkala na svých třech cestách do Ugandy. A jak vzpomíná na setkání s dětmi které byly nuceny zabíjet?”
Líba Tailor: „Ono je strašně těžké s nimi mluvit. Jsou úplně uzavřené, nechtějí mluvit. Ony si to nechtějí pamatovat. Bojí se něco říct. Nevědí, co jim ještě kdo může udělat, protože už se jim toho stalo tolik. Takže je to opravdu dost smutný, protože ti kluci jsou ve strašném stresu a obrovské agónii, protože vědí, že udělali něco špatného a asi taky vědí, že to můžou kdykoliv udělat zase, protože žili několik let s tím, že se pořád museli bránit a někoho napadat.”
Vůdce Armády Božího Odporu Joseph Kony nechal v posledních 26 letech unést tisíce dětí. Ty v jeho jménu bojují nejen v Ugandě, ale také v Jižním Súdánu nebo v Kongu. Setkat se přímo s dětskými vojáky není pro novináře ani fotografy možné, vysvětluje Líba Taylor.
Líba Taylor: “K tomu se nikdo nedostane. Aby šel s tou Konyho armádou, to se myslím nepodařilo vůbec nikomu, protože oni ty lidi zabíjejí a i ta ugandská armáda se jich bojí. A my jsme tenkrát dělali takové rozhovory a fotografovali děti, kterým se podařilo utéct, nebo které byli odchyceny ugandskou armádou a byly dány do takového centra, kde snažili se z nich udělat zase lidi. Protože oni prý opravdu byly velice kruté, všichni se jich báli a měli velké psychologické problémy.”
Líba Taylor zažila na svých cestách i napínavé okamžiky.
Líba Taylor: “Jeli jsme se podívat ráno na vypálenou vesnici, kterou noc předtím napadli ti dětští vojáci. A teď jedeme takovou cestou a najednou ty břehy byly vyšší a vyšší, už nebylo vidět a my jsme měli takové krcálek auto, a to tam skákalo po těch kamenech a já jsem si tak nějak říkala: ‘Co oni, že to říkali o těch silnicích? Že tam čekají nahoře?’ Protože oni zakazovali místním lidem, aby používali dopravní prostředky, protože oni by mohli rychle dojet za policií a policii říct, že jsou tam Konyho vojáci. Takže oni prý někdy těm lidem, když je viděli na kole nebo v autě, usekávali nohy. Takže já jsem tam seděla v takové nádherné pasti a teď jsem se jenom koukala nahoru a říkala jsem si jestli přijdou, tak je uvidím až úplně na poslední chvíli. Samozřejmě nic se nestalo, bylo to úplně v pořádku.”
A co říká Líba Taylor na to, že v Olomouci studují mladí lidé, kterým není lhostejný osud lidí ve vzdálených zemích a kteří chtějí jako humanitární pracovníci pomáhat v zahraničí?
Líba Taylor: “Já si myslím, že určitě je to dobře a myslím si, že to sbližuje ten svět. Myslím si, že lidi, kteří odsud vyjíždějí, tak vidí tu realitu, která je třeba úplně jiná než ty představy, které my máme. Tak nějak nevím, ten svět se jakoby zmenšuje a myslím si, že my se musíme menšit s ním. A že je dobře, že některý lidi to dělají tak, že tam jedou pracovat, než aby tam jenom jeli na dovolenou a třeba lezli po horách nebo se koupali u moře.“
