Deset minut gorilí pohody denně pro všechny!
Když jsem se nedávno na těchto stránkách rozplýval nad pohodářským životem naší gorilí rodinky, zvláště pak nad Richardovým "životním rytmem", netušil jsem, že také nám, "vysokootáčkovým" redaktorům, programátorům, technikům, designérům, grafikům a webeditorům bude dopřáno deset minut klidu, a to přímo uprostřed pracovního dne.
Nešlo o nic předem naplánovaného, žádný osvícený příkaz, vycházející z výsledků lékařských výzkumů, do našich e-mailových schránek nepropadl. Snad měla v celé události prsty boží prozřetelnost, nebo jen drobná technická závada, ale ostatně na tom už pramálo záleží. Vše se seběhlo velmi rychle a nějak následovně: Sedíme před svými monitory, usilovně bušíme do klávesnic, střiháme zvuky, ořezáváme fotografie, kontrolujeme materiály právě publikované do redakčního systému. Oči z neustálého zírání na monitor pálí, soustředěnost, snad i díky množství vypitých káv s mlékem a zelených čajů, nepolevuje. Nevyspalý mozek se snaží přimět ke komunikaci zbytky zdecimovaných neuronových vláken. O zlomek sekundy později se pálící zraky stále ještě upírají k monitoru, něco je však jinak. Elektrony, které by měly normálně bombardovat mřížku obrazovky, nebombardují nic, kanceláří se šíří nepřirozené ticho. Neurony konečně zareagují a donutí mozek k vyslání jasného povelu hlasivkám. O další sekundu později již létají vzduchem šťavnaté a jadrné výrazy, svědčící o tom, že ne všichni v nedávné minulosti svou práci pravidelně ukládali. Překvapení se mění ve vztek, ten se vzápětí transformuje v rezignaci a uvolnění. Vyčerpávající soustředění, které je nezbytné pro jakýkoli intelektuální výkon, onen systém blokující okolní vjemy se vypíná, nastává kýžená chvilka sociálních interakcí.
Vycházíme ze svých počítači obývaných kutlochů na chodbu a vítáme se s ostatními kolegy, jejichž tváře prozrazují úlevu, že v těžkých okamžicích bez elektrického proudu nezůstali sami. Hovoříme, smějeme se, užíváme náhlého klidu plnými doušky. V tuto chvíli žijeme život Richarda a jeho gorilích holek a je nám dobře. Nic ale netrvá věčně, přichází odborně vzdělaný elektrikář a po vykonání několika přesně definovaných šamanských zákroků, bojovém tanci se šroubovákem, brašnou a mobilním telefonem a krátké obloukové oběti bohu blesků jsme nevybíravým způsobem vrženi zpět do krutého tempa 21. století. Celí rozechvělí z nenadálého prožitku svobody a nekonečného prostoru volnosti ve vlastním rozhodování se vracíme ke strojům, usedáme do židlí, tiskneme na počítačích startovní knoflíky a noříme se zpět do našeho virtuálního světa, do světa jedniček a nul, paketů, rámců, switchů a routerů, do světa, na který jsme si dávno zvykli, do sítě, v níž žijeme a v níž se cítíme bezpeční. A přesto v nás zůstanou vzpomínky na krásných deset minut sladkého nicnedělání, které nás postihly jednoho listopadového odpoledne tak nějak hodinu po obědě.
Těch deset minut mělo svůj smysl, vlilo nám do žil zase o něco více síly a možná by stálo za to vypínat elektrický proud pravidelně. Nepřerušitelné zdroje napájení by byly pochopitelně zakázány a každý, kdo by ilegálně drženou "UPSkou" disponoval, by byl přísně potrestán povinnou hodinovou návštěvou restauračního zařízení s proplacenou konzumací alespoň tří alkoholických nápojů.
