Desatero

Zákony občanské, ty naše domácí nebo dokonce mezinárodní, ty jsou tak složité. Kdo se v nich vyzná? Jímá mne z toho beznaděj, smiřuji se s tím, že asi nebudu vědět, co je vlastně správné a asi je – ač nerad - budu muset porušovat. Odpovídá ta složitost zákonů složitosti světa, ve kterém žijeme? Anebo naopak zákony tu složitost světa spoluvytvářejí? Jsou zákony vůbec pomocí? Komu slouží a k čemu? Mají jen postihnout nejhorší nepravosti anebo mají také nabízet orientaci, mají potvrzovat základní hodnoty? Docela jistě s nimi souvisí náš pocit bezpečí a jistoty. Jde o to, zda máme důvěru v jejich smysl, v jejich oprávněnost, v jejich vymahatelnost.

Ale těžko se zlobit na zákony, na zákonodárce, na soudce a právníky, když možná není jasný základ, ze kterého celý právní systém vychází – totiž společenský konsenzus, sdílené hodnoty, přirozená morálka.

Desatero je jednoduché a jasné nejen proto, že je tak stručné, nýbrž také díky tomu, že je zřetelné, z čeho vychází. Je zasazeno do příběhu Izraele, do příběhu Božího lidu, který Hospodin Bůh vyvádí z egyptského otroctví a vede ho na cestu do země zaslíbené, do svobody.

Desatero je slovem pro ty, kdo se spolehli na Hospodina, kdo se jím nechali pozvat na společnou cestu. Zákon, po hebrejsku Tóra, je ukazatel. Směrovka. Ukazatel nese jméno cíle. Slibuje, že touto cestou k cíli dojdeme. Touha dojít k cíli dává sílu překonávat překážky, cíl dává cestě smysl, dává motivaci na cestu vyjít a přes nesnáze pokračovat. A jsme u toho: Jaký je cíl?

Vypadá to, že Desatero spíš mluví o tom, odkud jsme odešli a k čemu už se nechceme vracet – Desatero začíná slovy: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Egypt – v tom slově Izraelcům zaznívala pevnost, opevnění a spolu s tím sevření, soužení. Ukazuje se na tom dvojznačnost, patrná také z celého příběhu o pobytu v otroctví, o vyvedení a o cestě do zaslíbené země – dvojznačnost, že nesvoboda může být zároveň jakousi jistotou, že opevnění je omezením a zároveň jakýmsi bezpečným prostorem, zatímco svoboda, otevřený prostor je zároveň riskantní a vyvolává úzkost a nejistotu. Tak to dnes vidíme při pohledu na to, jak se otřásají a hroutí různé autoritativní režimy: vnímáme tu touhu po svobodě a zároveň cítíme nejistotu, co bude potom.

Příběh, do kterého je Desatero zasazeno, spíše mluví o tom, odkud se odchází, než o tom, kam se má dojít. Co je cílem? Je cílem odpočinutí? Země oplývající mlékem a strdím?

Nevím, jestli to není moje slepota, že ten cíl jasně nevidím. Anebo záměr biblického vypravěče? Tuším, že manažerské příručky by nám poradily, že je nutné si stanovit jasně definovaný cíl (a také realistický) – a od něho potom odvodit jednotlivé kroky, jak ho dosáhnout. Ale je to vhodná strategie pro život? Anebo – je vůbec možné takhle s životem naložit?

Desatero určitě nechce jen od něčeho (otroctví) utéci, jen něco popřít, něčeho se vyvarovat, nýbrž naznačuje směr, míří do budoucnosti. Doslova, gramaticky vzato nemluví řečí zákazů („nekraď a nesmilni!“), nýbrž mluví v budoucím čase („nebudeš“), jako by chtělo říci: tam, kam směřujeme, už nebude třeba krást, nebude nutno zabíjet, tam přece nebudeš závidět, nebudeš si dělat modly... Co je tedy tím cílem? Země zaslíbená? Boží království?

Ano, určitě. Něco velikého, krásného. Ale tenhle cíl není úplně jasně vykreslený, není perfektně definovaný. Zdá se, že tam, kde si je člověk příliš jistý tím, jak má Boží království vypadat, tam nejspíš hrozí, že propadne nějakému mesiášskému komplexu a pro dosažení toho (svého) cíle bude ochoten přitlačit či dokonce druhými manipulovat.

A tak mám dojem, že Bible je tu záměrně cudná. Jako by nás chtěl Pán Bůh chránit před tím, abychom se příliš zaměřili na cíl, upnuli se na jakýsi hmatatelný výsledek. Jako by podstatné spíš bylo, s kým jdeš. Všimněte si - Desatero je smlouva – a u smlouvy jde především o důvěru mezi těmi, kdo do smluvního vztahu vstupují.

S kým spojuješ svůj život, svou cestu, svou naději, svoje usilování... (?) S kým rozmlouváš, komu se svěřuješ, kým se necháváš pozdvihovat a usměrňovat. Celé Desatero tak stojí na tom prvním slovu: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ Desatero stojí na víře, že se můžeme setkat, uslyšet, že můžeme komunikovat, že si můžeme důvěřovat. Desatero dává určité mantinely, ale nechává velký prostor. A hlavní je na něm ujištění: tohle je ta cesta k životu a tou cestou jdeme společně. Držte se na ní, protože jít společně stojí za to.