Dagmar Jaklová-Oravová

Po studiu SVVŠ ve Valašském Meziříčí absolvovala roku 1969 obor čeština - ruština na Filozofické fakultě UK (PhDr. 1988). Po promoci učila na několika školách okresu Praha-východ (1969-1971), později působila jako tlumočnice a technická překladatelka v podniku Hutní projekt (1971-1977). Vztah D. Jaklové ke slovesnému rozhlasovému vysílání byl předznamenán mj. i jejími aktivitami v oblasti uměleckého přednesu: její recitační výkony byly oceněny v různých soutěžích, posléze se stala stálou členkou Studia Viola a účinkovala v řadě představení tohoto divadla poezie. Tato průprava ji vybavila vytříbenou dikční kulturou, pro niž byla i v rozhlase obsazována do četných spíkerských partů, a pódiovému uměleckému přednesu se věnovala i později, hlavně jako členka porot recitačních soutěží.

Do literární redakce tehdejší HRLDV nastoupila v létě roku 1977, v pracovním poměru zde setrvala až do odchodu do důchodu v roce 2006. Její úvazek zprvu zahrnoval ruskou literaturu a písemnictví ostatních národů tehdejšího Sovětského svazu. Podílela se, dramaturgicky i autorsky, na většině programových typů redakce (Četba na pokračování, Schůzky s literaturou, Klenotnice klasické literatury, Stránky na dobrou noc, Výročí týdne, Moderní povídka, Eseje, Klaviatury, naukové cykly, Sympozion, Páteční večer ad.). Její práce se od počátku vyznačovala jak mimořádnou pečlivostí a jazykovou kultivovaností, tak i tvořivou invenčností. Využívala přitom své široké literární erudice, kterou s léty dále prohlubovala. Soustředila se hlavně na prezentaci vrcholných děl ruské klasické literatury, především v několika desítkách četeb na pokračování - Gončarovův Oblomov (1979), Dostojevského Zločin a trest (1981), Aksakovova Rodinná kronika (2003) ad. Nemenší pozornost věnovala i současné literatuře; tak např. spolu s překladatelem a redaktorem nakladatelství Odeon K. Chrobákem představili v 15dílném cyklu Schůzek s literaturou nazvaném Mosty průřez současnou literární tvorbou všech tehdejších svazových republik; za něj v roce 1983 získala tvůrčí prémii Nadace ČLF. Rusistickou oblast občas přesahovala úspěšnými tituly z anglosaské a francouzské oblasti (básnický text A. Bertranda Kašpar noci, 1987 aj.). Cílevědomě rozvíjela i nové specifické rozhlasové postupy a tvary s výrazným uplatněním rozvíjející se stereofonie.

Významnou kapitolu jejího působení tvořila desetiletá systematická spolupráce s A. Smetanovou, jejíž dramatizované četby na pokračování i pásma a montáže mají charakter strukturně bohatých, vrstevnatých, rozhlasově přesně cítěných literárně-hudebních kompozic. Vrcholnými díly tohoto druhu byl "pokus o rozhlasový stereofonní román" Suvenýr pro Turgeněva a Gogolův Taras Bulba (oba 1983, režie A. Adamcová), jehož rozhlasová podoba se blížila jakémusi dramatickému oratoriu. Tyto i jiné dramatizované četby byly vysílány v literární rubrice legendárního pořadu 3 x 60, a to stereo a nemalou měrou se podílely na jeho posluchačské oblibě. Ve spolupráci s A. Smetanovou vzniklo i několik jiných náročných projektů, např. rozhlasová féerie na antický motiv Hra s Helenou (1987, Klaviatury), kompozice z povídek A. Čechova Ticho v soudní síni! (1982), Milostné nezdary Antoši Čechonte (1984), z povídek A. Mauroise Večery pod kaštany (1985), stereofonní dramatizovaná četba z románu J. Austenové Pýcha a předsudek (1986), silvestrovská montáž z povídek P. G. Wodehouse Bertie, drž se Jeevese (1984), Vyprávění o Claudii Procule, manželce Piláta Pontského (1990, námět G. von le Fort, režie J. Melč), stereofonní dramatizovaná četba z Dostojevského románu Uražení a ponížení (1989) z Bulgakovovy novely Psí srdce (1990).

V druhé polovině 80. let, tedy v období gorbačovovské "glasnosti", pohotově reagovala na relativní uvolnění sovětské kulturní politiky. Dramaturgii tehdy orientovala na ideově progresivní a protidogmatické aktuální texty, např. četbu na pokračování z románů Č. Ajtmatova Den delší než století (1983) a Popraviště (1988), A. Pristavkina Zlatý obláček (1989), J. Nagibina Vstaň a choď (1989), cyklus L. Dvořáka Křik života (1987) s ukázkámi z tvorby Č. Ajtmatova, D. Granina, A. Vozněsenského, O. Čiladze, V. Těndrjakova. Na svobodné poměry po roce 1989 byla dobře připravena, mj. svou zevrubnou znalostí ineditních titulů i osobností z minulosti české literatury, které byly v normalizační éře potlačovány. Mohla se tedy významným způsobem podílet i na zaplňování bílých míst na mapě české literatury; již záhy po listopadu 1989 uvedla do vysílání desítky zakázaných nebo zamlčovaných autorů, s důrazem na knihy křesťanské duchovní provenience. V četbách na pokračování to byly např. Křelinova Dcera královská (1990), Durychova Boží duha (1994), Čepova Sestra úzkost (1997).

Od 90. let si rozšířila dosavadní akční rádius své práce o oblast české klasiky a literatur slovanských národů (včetně slovenské) a o písemnictví anglosaské. V té době začala své pořady podepisovat dívčím jménem Oravová (aby předcházela záměnám s Danou Jaklovou, redaktorkou Radiožurnálu a pozdější členkou Rady ČRo). Z mnoha jejích dramaturgických počinů této doby vybíráme: z ruské produkce vedle Solženicynova Souostroví Gulag (1991) texty Grossmana, Zamjatina, Mandelštamové, Nabokova; z ostatních slovanských literatur např. Paskov Balada o Georgu Henychovi (1992), Cíger-Hronský Člověk milión (2003), Bevk Bouře (2005); z angloamerické oblasti romány H. Jamese, S. Fitzgeralda, J. Conrada, R. L. Stevensona. Mimořádně úspěšné byly četby z románů Andělin popel současného irského spisovatele F. McCourta (2000), Moc a sláva G. Greena (2004), Nejmodřejší oči T. Morrisonové (2006) - všechny tři v režii H. Kofránkové. Pokud jde o českou klasickou literaturu, značného ohlasu dosáhly například Paměti babičky Kavalírové (1996) nebo Baarův Jan Cimbura (1996). Za zmínku stojí rovněž pozoruhodný literární objev, na němž se D. Jaklová podílela: její zásluhou se propojilo úsilí dvou regionálních moravských badatelů (J. Demel a J. Mikeska), které nakonec vedlo k určení domněle anonymního autora textu k Janáčkovu proslulému písňovému cyklu Zápisník zmizelého (Ozef Kalda).

Do většiny programových řad literární redakce přispívala rovněž autorsky. Připravila mj. několik Pátečních večerů, např. o "svých" autorech Lermontovovi, Čechovovi, Gogolovi; pro Klaviatury pořad k výročí vzniku ČSR Kokardy, jásot, na praporu prapor (1994, režie J. Hraše). S velkým osobním nasazením spolupracovala s B. Stárkovou při realizaci celodenních vysílacích projektů (moderovala telefonické soutěže posluchačů); po boku J. Konrádové významně participovala na vzniku a na činnosti Klubu Vltava a byla první redaktorkou jeho čtvrtletního Magazínu; organizovala a také moderovala řadu klubových setkání s posluchači. Z rusky psané literatury rovněž překládá: vedle časopisecky publikovaných povídek jí vyšla kniha moldavského autora I. Druceho Poslední měsíc podzimu a kniha povídek V. Tokarevové Den bez lhaní.