Curyšská opera uvádí Řecké pašije českého exulanta Bohuslava Martinů
V opeře Řecké pašije od Bohuslava Martinů se ze zdánlivé harmonie rychle vynoří linie sváru. Ve slunném velikonočním pondělí ohlásí kněz Grigoris, který v době turecké okupace slouží v řecké vesnici Lycovrissi, obsazení letošních pašijových her - ovčák Manolios bude hrát Krista, místní prostitutka Kateřina Marii Magdalénu a další vesničané vystoupí v úlohách tří apoštolů a Jidáše.
Do vsi přicházejí uprchlíci, které Turci vyhnali z domova. Kněz Grigoris je odmítne, ale Manolios, který se začíná sžívat se svou rolí, je pošle na místo za vesnicí. Řecké pašije, které nyní poutavě inscenuje opera ve švýcarském Curychu, jsou hra ve hře, v níž herci přenášejí své role do skutečného života. Autor článku v deníku International Herald Tribune dodává, že náboženská autorita se díky tomu dostává ihned do velkých potíží. Řecké pašije těží s přitažlivosti románů Nikose Kazantzakise, které zaujaly českého exulanta Bohuslava Martinů, který za 2. světové války přesídlil do Spojených států a několik let po ní se vrátil do západní Evropy. Skladatel chtěl původně adaptovat román Řeka Zorbu, ale pak dal přednost textu Kristus znovu ukřižovaný a s podporou jeho autora napsal vlastní libreto. Obsah románu byl značně seškrtán a zmizel i jeho místní kolorit. Vesnice Bohuslava Martinů by mohla stát kdekoli - mohla by být v jeho české vlasti, ale i na Sicílii, kde se odehrává opera Pietra Mascagniho Sedlák kavalír jako prototyp italského verismu. Jeho vlivu Řecké pašije neunikly. S románovým textem mají společnou především dobu děje - velikonoční pondělí. Curyšské kostýmy Jorge Jary by se daly nosit i dnes, ale rotující jeviště Hanse-Dietera Schaala, kde se střídají dvě fasády temné nejasné budovy ve tvaru L podepřené dřevěnými trámy, je přiměřeně neurčité.
V operním programu cituje producent Nicolas Brieger slova anglického filosofa Thomase Hobbse "Člověk je přirozeně člověku vlkem." Tuto pravdu v opeře předvádí farářova necitelnost vůči bídě uprchlíků, ale hlavně exkomunikace a vražda ovčáka Manolia. Martinů byl zbožný člověk, ale jeho Řecké pašije obnažují lidskou nepřiměřenost organizovaného náboženství, když podávají Manolia a další hráče v pašijové hře jako nositele touhy po dobru, která zůstává nepochopena. Právě proto je drama tak podmanivé bez ohledu na to, jaké je divákovo náboženské přesvědčení.
Nejsmutnější chvíle příběhu je exkomunikace ovčáka Manolia. Lidé jsou tímto činem kněze Grigorise nejdříve otřeseni, ale pak se mu podrobí, seřadí se na jevišti a zpívají Kyrie eleison, jako by veřejně odsuzovali apoštoly, kteří stojí tváří k nim a zády k publiku. Nakonec se přece jen objeví záblesk naděje, když všichni odejdou a zůstane jen Kateřina s apoštoly, kteří obklopí Manoliovo tělo. V pozadí stojí pár zjevně ohromených novomanželů.
Představení Řeckých pašijí je vlastně návrat domů, protože opera Bohuslava Martinů měla roku 1961, dva roky po skladatelově smrti, v curyšské opeře světovou premiéru. Recenzent pařížského deníku International Herald Tribune píše, že hudba není čistý modernismus, i když se Martinů ve vypjatých okamžicích nevyhýbal disonanci. Partituru ovlivnila řecká chrámová hudba, ale ještě zřetelnější je její česká melodičnost a rytmické ustrojení. Některé pasáže mají vřelý, až hymnický žár, který vyvolává pocit nadpozemskosti. Takovou hudbu obecenstvo snadno přijme, ale Bohuslav Martinů se zároveň nikdy nepodbízí. Jeho projev je ve své jednoduchosti ryzí a přesně sleduje smysl pašijového dramatu.
Roberto Sacca, italský tenor, kterého proslavily mozartovské a verdiovské role, uplatnil svůj uhlazený tón jako ovčák Manolios, který je povolán k úkolu přesahujícím jeho běžnou lidskou existenci. Sopranistka Emily Magee pozoruhodně mapuje Kateřinin vývoj od ženy, která zprvu dychtila po Manoliovi tělesně a nakonec se stala jeho duchovní průvodkyní, kterou charakterizuje úchvatně jasný hlas. Alfred Muff je v plné liturgické parádě zosobněním přísnosti kněze Grigorise, jehož protějškem je v podání Pavla Daniluka kněz Fotis, který je vůdcem uprchlíků. Mladý dirigent Eivind Gullberg Jensen volí velmi dobře tempa a daří se mu evokovat duchovní rozměr partitury.
Představení se v zásadě drží revidované verze Bohuslava Martinů, která byla inscenována v curyšské světové premiéře, ale používá i prvky původní verze, kde vystupuje vypravěč. Tato inscenace byla zamýšlena pro londýnskou operu v Covent Garden, která ji v posledním desetiletí několikrát uvedla. Ve stejné době ji ocenilo i publikum v rakouském Bregenzi. Ať tak či onak, Řecké pašije Bohuslava Martinů určitě stojí za návštěvu.
