Co znamená židovský rok odpuštění?
Letošní židovský rok 5775, který podle občanského kalendáře začal 24. září večer, je současně rokem, který biblická Tóra nazývá „šabatem odpočinutí pro zemi“. Co si pod tímto spojením představit? A má toto ustanovení význam i dnes? Odpověď hned v následujícím příspěvku.
Příkaz roku odpočinutí pro zemi přináší Třetí kniha Mojžíšova. Jak se zde píše:
„Po šest let osívej své pole, po šest let prořezávej svůj vinohrad a sklízej svou úrodu. Sedmý rok však… své pole neosívej a svůj vinohrad neprořezávej. Nežni, co by ti vyrostlo na poli po minulé žni, a nesbírej své pozdní hrozny, země musí mít rok odpočinku. Pokrmem vám bude odpočinek země, tobě a tvému služebníku a tvé služce i dělníkům a přistěhovalcům, kteří se u tebe usadili. I tvému dobytku a zvěři v tvé zemi bude všechna její úroda pokrmem.“
Pátá kniha Mojžíšova pak doplňuje, že v tomto roce „každý věřitel, který půjčil svému druhu, upustí od vymáhání dluhu na svém bližním a na svém příbuzném.“
Hebrejsky se roku odpočinutí země říká šmita a zcela zvláštní pak byl v biblických dobách sedmý takový výroční rok. Tehdy, po 49 letech, byl v roce padesátém vyhlášen „jubilejní rok“, hebrejsky jovel, kdy se půda navrátila k původním vlastníkům.
Ustanovení týkající se šmity však přinášela i praktické problémy. Například jak řešit neochotu poskytnout půjčku v době, kdy se blížil rok odpočinku a s ním prominutí dluhů? Talmud i další tradiční židovská náboženská literatura se proto tomuto i dalším souvislostem šmity podrobně věnují.
Je také zřejmé, že uvedené nařízení nebylo vždy zcela dodržováno. Židovská tradice má dokonce za to, že první jeruzalémský chrám byl roku 586 před občanským letopočtem zničen a Židé odvlečeni do babylónského vyhnanství jen proto, že v Zemi Izraele nezachovávali rok odpočinutí. Když se jich pak část navrátila z exilu a byl zbudován druhý jeruzalémský chrámu, ustanovení o šmitě - „šabatu odpočinutí pro zemi“ – bylo považováno za neplatné, neboť přestaly platit dvě jeho doprovodné podmínky: Židé již v Zemi Izraele nesídlili podle kmenového rozdělení, daného Tórou, a současně zde nežila většina židovských obyvatel.
Dlouhá staletí se potom zdálo, že šmita patří k těm ustanovením Tóry, která se sotva kdy naplní. Když však koncem 19. století sionistické hnutí začalo vykupovat půdu v Palestině, dostal rok odpočinutí pro zemi nový význam. Sionistické náboženské hnutí Mizrachi se tímto ustanovením Tóry chtělo řídit, a muselo proto hledat způsob, jak prakticky dostát dávnému závazku.
V náboženských kibucech v Izraeli je toto téma aktuální dodnes. Pěstitelům přináší vyšší náklady, ale vede je i k novým řešením. Tím je například pěstování některých plodin nikoliv v půdě, ale v živných roztocích na základě hydroponie. V každém případě náboženská povinnost, kterou lze vyplnit jen jednou za sedm let, má v Izraeli své stoupence. Je jim zkouškou víry, stvrzením oddanosti víře předků.
