Co nás zajímá na chování zvířat?
O etologii, její současné podobě a také o etologických pokusech a pozorováních hovořil s Tamarou Urválkovou doc. Daniel Frynta z Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK.
Co nás vlastně zajímá na chování zvířat a proč vůbec provádět etologické experimenty?
Lidé jsou také živí tvorové, rozhodně mezi zvířata z mnoha ohledů patří, a tudíž se také chovají. Stejně tak jako nás může zajímat srovnání lidské anatomie s anatomií jiných živočichů, podobně nás nutně zajímá srovnání našeho chování s chováním jiných tvorů.
Mohl bych říci, že chování je, jak se ukázalo, a to poměrně pozdě, do velké míry tak významné, že velice často určuje možnosti přežití zvířete. Je to tedy nesmírně důležité, a to i z řady praktických důvodů. Když chováte hospodářská zvířata, tak to, jakým způsobem upravíte použitou technologii, nezáleží jen na technologii samotné, ale i na tom, aby to vyhovovalo těm chovaným tvorům. Stejná situace bude vlastně v zoologické zahradě nebo když se pokoušíte o nějaký záchranný chov. Bez dokonalé znalosti nároků daných tvorů a regulace jejich chování nic takového podniknout nemůžete. To je vlastně důvod, proč etologie, zprvu více méně akademická disciplína, doznala takové uplatnitelnosti a má dalekosáhlé konsekvence v docela běžném životě.
Zajímá etologii spíše běžné, každodenní chování zvířat, nebo naopak vyhraněné chování v nějakých klíčových okamžicích?
To druhé je většinou zajímavější. Lépe řečeno, to druhé je hůře dostupné našemu zkoumání. A to je vlastně důvod toho, že i když klasická etologie od počátku deklarovala, že máme studovat chování zvířat v přirozeném nebo alespoň polopřirozeném prostředí, tak to sama zcela nedodržovala. Když se budete dívat dlouhou dobu na skupinu zvířat, tak i po stovkách hodin nemusíte zpozorovat nic. Potom přijde nějaký zajímavý podnět, všechno zajímavé a důležité se seběhne během deseti minut a potom se zase třeba půl roku nic nestane - když to přeženu. Samozřejmě se význam chování nemění délkou jeho trvání, ale tím, jaký má význam pro konkrétního jedince nebo pro populaci. Čili bychom měli studovat všechno, co je důležité, a to nás potom vesměs vede více k experimentování, než jenom k pouhému záznamu toho, co se v určité nahodilé situaci děje. Ovšem oba ty přístupy můžete, nebo většinou určitým způsobem musíte kombinovat.
Pojme k tomu, abychom si na konkrétním příkladu přiblížili takový etologický experiment. Mohl byste vzpomenout na některý známý, který proběhl v minulosti, a třeba některý z nedávné doby?
To je poměrně těžké, protože existuje samozřejmě celá řada klasických experimentů, které si každý může najít, když otevře například knihy pana profesora Veselovského, Nikolaase Tinbergena či Konrada Lorenze - to jsou klasické experimenty. Experiment se supranormálním podnětem probíhal takto: dáte ptákovi vajíčko, které je 10x větší než to jeho, a on na tom větším vejci přesto zasedne, protože mu připadá mnohem lepší než to jeho vlastní. Tinbergenovy pokusy se zabývaly koljuškami. Sameček nereaguje na rybičku, ale na červenou barvu svého soka a stačí mu dát před oči barevný terčík, a on se k němu bude chovat úplně stejně jako ke svému oponentovi. To jsou ty klasické pokusy, ale nevím, jestli by nás nějakým způsobem mohly posunout do budoucnosti, protože jsou spíše ilustrací nějakých zákonitostí, které v té etologii byly objeveny už na samém počátku. Teď nám dobře slouží v učebnicích. Ovšem na to, abyste pochopili, k čemu je ekologie dnes, vlastně ta klasická etologie do značné míry není. Co v současnosti studujeme, je velmi jednoduchá záležitost. Když dáte myši, samce a samici, kteří se neznají, k sobě do jednoho akvária, tak ze začátku se musejí nějakým způsobem poznat a chovají se k sobě jako cizí. Když takto umístíte zvířata stejného pohlaví, tak u laboratorní myši je celkem obvyklé, že samice se hned spřátelí, nebo alespoň na sebe nebudou útočit. Když dáte společně samce, tak zjistíte, že se budou okamžitě napadat. To je otázka několika vteřin. Ten, který se bude cítit dominantní, zaútočí. Z takového pokusu můžete dedukovat, že samičky jsou na sebe hodné a samci jsou zlí. Nicméně my jsme podobný pokus udělali u série druhů a populací domácích myší a ukázalo se, že to není tak jednoduché, že neagresivní samičky jsou jenom u těch laboratorních myší a u myší, které žijí v budovách a které jsou v zásadě blízkými předky té myši laboratorní. Ale jejich vzdálenější předkové, i stejného druhu, tam už se perou obě pohlaví, a to zjevně proto, že nežijí nahuštěné v nějakých budovách, skladech nebo u jiných zdrojů potravy a musejí být rovnoměrně rozmístěny, aby si nekonkurovaly u potravního zdroje. Tyto výsledky lze interpretovat docela zajímavých způsobem. Totiž, že se agrese myší změnila poměrně nedávno, patrně před několika tisíci lety někde na Blízkém východě, když ta zvířata vstoupila do vesnic a měst, a změnila svůj způsob života. Takže to co dnes sledujeme u laboratorní myši je velice odvozený nový stav, který rozhodně není pro tento druh dlouhou dobu přirozený.
Na jakých úrovních se chování snažíte porozumět, na jakých úrovních je možno ho zkoumat?
Bohužel na všech úrovních. Říkám bohužel proto, že v určité nadsázce se dá říci, že vědy o chování dnes začínají genetikou, vlastně až molekulární genetikou, pokračují přes neurovědy a fyziologii a končí u evolučních procesů na makro úrovni, vývojem přes dlouhá geologická období. To rozhodně dělá tento vědní obor mnohem zajímavější a krásný, na druhou stranu to, že máme tolik metodologických nástrojů, že nám to práci komplikuje. Ale je pravda, že všechny tyto moderní technologické nástroje se nám sice hodí, ale neoprostí nás od té úplně nejjednodušší analýzy chování podobné té, kterou dělali zakladatelé etologie. Právě v té nejjednodušší fázi se dělá nejvíc chyb, když zjištujeme, jaké chování vlastně vidíme, jak ho interpretovat, co znamená. Skoro všechno spočívá právě v tom, abychom věděli, co vidíme, a dokázali to interpretovat. Laik si většinou myslí, že toto je to jednoduché a je nadšen, když použijeme nějaký přístroj. Ve skutečnosti je to naopak. Laik vlastně vidí to co my, dokázal by to interpretovat, pokud by použil selský rozum, ale to se většinou úplně nestane, vždycky je zatížen nějakým předsudkem. Je docela složité vysvětlit, že odborník na studium chování, etolog, dělá to, co by na první pohled vlastně dokázal každý. Ale přesto to dělá jinak, je k tomu přece jen potřeba určité nadání a také školení.