Čím jsme to žili
Čím jsme to žili…(2. část)
….před 25 lety? Vraťme se opět zpátky do onoho roku, který – jak nás uváděné dokumenty přesvědčí - začínal vcelku nenápadně a na první pohled podobně všem letům z předcházející etapy, pro kterou se vžilo označení „normalizace“. Připomeňme si opět několik událostí, tentokrát z druhého lednového týdne onoho roku. Vzpomenete si přitom na to, čím jsme žili v lednu roku 1989?Pokusíme se Vám návrat do oné doby usnadnit citací úryvků z tehdejších Rozhlasových novin, tedy perspektivou pohledu, který na dění „doma i v zahraničí“ vrhal tehdejší Československý rozhlas.
Druhý týden roku 1989 se odvíjel – alespoň co se oficiálního zpravodajství týkalo – ve znamení jednoho jubilea. Druhý lednový týden otevřeme opět pohledem, který směřoval z rozhlasu na Vinohradské třídě na Pražský Hrad.
Tomu, co uslyšíte na prvním zvukovém snímku, jenž pochází z Rozhlasových novin vysílaných na počátku 2. lednového týdne roku 1989, říkali kdysi Voskovec s Werichem „bronzování“. Tedy oslavné ódy velebící dotyčného oslavence jako bytost, která jako by snad ani nepocházela z naší planety. Jako ochránce a spasitele našeho lidu…. i když právě těmto slovům se komentář, který v RN z 9. ledna 1989 zazněl, vyhýbal jako čert kříži. Zněla by skoro liturgicky a to se přece jen jaksi nehodilo. Ale jinak by všechny superlativy, jež byly na hlavu oslavence sneseny, k nanebevstoupení bohatě stačily. Jen si to poslechněte.
V případě tohoto komentáře jsme záměrně vynechali pojmenování oslavence, který se o den později dožil 76 let. Kdyby snad někdo zaváhal, koho to Československý rozhlas na kraji roku 89 tak oslavoval, pak mu to názorně poví přiložená fotografie.
Druhý pohled z rozhlasu bude směřovat o něco níže – tedy nikoli na Pražský Hrad, ale k Valdštejnskému paláci, který se rozprostírá pod Hradem. Kdysi v něm sídlil šlechtic Albrecht z Valdštejna (nechal palác postavit v letech 1623-1630), rodu Valdštejnů palác patřil až do roku 1945, poté přešel do majetku státu, který z něj udělal sídlo postupně několika státních institucí. V době, do které se vracíme, byl palác sídlem ministerstva kultury. Od roku 1996 zde pak sídlí horní parlamentní komora, Senát PČR. 12. ledna 1989 se Rytířském sále Valdštejského paláce konala další z oslav. Její téma vyplyne po poslechu druhé zvukové ukázky.
Mýlili bychom se, kdybychom si snad mysleli, že tehdejší zpravodajství se skládalo jen ze samých informací o oslavách. Už v lednu se občas objevovali zprávy o tom, že naše hospodářství nebylo úplně v pořádku, jinými slovy, že naše zem zase nevzkvétá tak, jak by se mohlo zdát z oficiálních projevů státníků. Zprávu o tom, že celá řada státních podniků – a to často i klíčových – se ocitá v platební neschopnosti tlumočila ve vysílání tehdejší ekonomická redaktora Barbora Dolečková, kterou dnes známe jako Barboru Tachecí.
V druhém lednovém týdnu roku 1989 se se svou prezidentskou funkcí definitivně rozloučil americký prezident Ronald Reagan. Zprávu o obsahu jeho posledního projevu zprostředkoval ve vysílání Československého rozhlasu hlasatel Jiří Hrubec.
V druhém lednovém týdnu však už z Rozhlasových novin naplno zazněla předzvěst událostí, o kterých v tuto chvíli ještě nikdo netušil, kolik přinesou vzruchu, napětí – a současně nadějí. V druhém lednovém týdnu, konkrétně v Rozhlasových novinách z 12. ledna 89, byl uveřejněn výhrůžný komentář, který byl sepsán na okraj článku, jenž vydalo den předtím periodikum Večerní Praha pod názvem „Kam kráčíš, Charto?“. Jak uslyšíme z posledního zvukového snímku, který dokumentuje dění druhého lednového týdne roku 89, komentář byl založen na ostrém osočení představitelů Charty 77, zejména pak Václava Havla.
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
