Cestou necestou (na cestě mezi Bajangkongorem a Ulánbátarem, neděle 17. července 2005)
Cestování po Mongolsku není vůbec jednoduché. Vzdálenosti obrovské, terén členitý a cesty drsné. K tomu, abyste bezpečně dojeli do cíle, potřebujete dvě věci - výborného řidiče a spolehlivé auto. Řidiči se doporučují jedině místní, nejlépe z Ulánbátaru, ti mají nejvíce zkušeností, a auta zásadně ruská. "Žerou" sice jako tanky, ale v průchodnosti terénem se jim nic nevyrovná.
"Tak tohle nemůžeme projet," sýčkoval Luboš. Turgův UAZ se řítil z příkrého svahu po kamenité cestě s ostrou pravotočivou zatáčkou. Prudké zadupnutí brzdy, rychlé škubnutí volantem a zatáčka je za námi. Noha dopadá zpátky na plyn a džíp už zase uhání otevřenou krajinou. "Pro toto auto neexistují takřka žádné překážky, zastaví je jedině příliš vysoké hory a hluboké řeky," chlubí se Turgo a ukazuje přitom rukou na spodní část předního skla, "až sem může být voda a UAZ stále jede."
UAZy jsou vážně k nezaplacení, ať už v klasické džípové úpravě, či větší ve tvaru sanitky. Nejenže se všude dostanou, ale také se dají snadno a rychle opravit. Podobně jako stará dobrá embéčka. Každý řidič v Mongolsku musí být tak trochu automechanik. Veze s sebou kupu náhradních dílů a je schopen si kdykoliv sám poradit. Turgo s Inchem se "hrabou" v autech skoro denně. Každé ráno něco ladí, preventivně a pro jistotu. Možná také proto jsme dosud neměli žádnou poruchu a to máme za sebou bezmála 2000 kilometrů.
V celém Mongolsku je sice více než 50 tisíc kilometrů silnic, ale z toho jen 2 % asfaltových. Zbytek tvoří polní cesty o různé kvalitě. Jedná-li se o hlavní tah, dá se po nich svištět klidně i šedesátkou. Zpravidla se rovněž nabízí více pruhů (vyjetých kolejí ve stepi). Na široké a přehledné pláni třeba i osm vedle sebe. Různě se mezi sebou kříží, jako žilky v prokrvené tkáni. Řidiči se tak mohou snadno vyhýbat a předjíždět. Při frekvenci provozu jedno auto za hodinu, nastává taková situace opravdu jen výjimečně. Cesty do zapadlých vesnic a odlehlých údolí jsou o stupeň drsnější. Často nejsou vůbec značené na mapách a řidiči je musí složitě hledat. Kaskády výmolů dávají zabrat i UAZům, rychlost se snižuje na nějakých 20 km za hodinu a posádka vozu si dopřává pořádnou masáž. Zničehonic může cesta klidně i skončit. Řidič se pak musí proměnit ve stopaře a hledat její pokračování. Turgo i Inche jsou v tomto ohledu mistři. A když náhodou neuspějí, jedem prostě dál volným terénem. Nekonečné stepi mají jednu nespornou výhodu, jet se dá téměř všude...
