Čas her
Je chladno a život gorilí rodiny je, samozřejmě kromě ložnic, omezen na společný prostor pavilonu. Není to však na závadu, jak se zdá, gorily se ve skrovných podmínkách nejen snesou, ale limity způsobují, že všichni popouštějí uzdu své fantazii a vrhají se do nových aktivit. V posledních týdnech je radost pozorovat zejména mláďata, jejichž kreativita nezná hranic.
Je to trochu z nouze ctnost, protože Richard má někdy rodinného soužití dost a začíná opět razantně chránit svoje území, zejména ve chvíli, kdy přichází čas krmení. Moju i Tatua dokáže notně prohnat, zřejmě tuší, že s tím jak rostou, roste i jejich apetit a že by se na něj už nemusela dostat nejlepší sousta.
Mláďatům to ale nevadí, spokojí se s málem a odcházejí si radši hrát. Jak jste zaznamenali kamerami, Tatu se snaží prostorová omezení kompenzovat lezením do výšky. Jenže parkos už má osahaný, lanoví taktéž, jako ideální se tedy jeví použít k výstupu někoho z rodiny. Kamba má nekonečnou trpělivost a je proto dokonalou horolezeckou základnou, není-li však při ruce, poslouží dobře i sestra. Sice se tímto způsobem Tatu nedostane moc vysoko, ale obtíže, které je potřeba na pohyblivém podstavci překonat, jsou velkou výzvou i pro zdatné lezce.
Moja má už tohle dětské blbnutí za sebou, pouští se radši do budování přepychového hnízda vysoko na parkosu. Je už přece jen starší a ví, že pohodlí má něco do sebe.
Jedinečnou zábavu poskytuje mláďatům dřevěné autíčko. A Tatu objevil půvab proutěného kornoutu, který s oblibou nosí na hlavě, naražený až po bradu, používaje k orientaci pouze průhledu mezi proutím. Vypadá při tom jako nějaká surrealistická postavička z obrazů Hieronyma Bosche, pohled na něj ale narozdíl od zmíněných děl nemrazí - vždyť nevyjadřuje ani lidskou zkaženost, ani pekelná muka, jen čistou radost ze života.
Tak nezapomeňte sledovat dění v pražském gorilím pavilonu, vězte, že ta radost je nakažlivá.
