Burka: pro a proti

Obhájcem je francouzský právník Ronald Sokol, autor několika knih, z nichž nejznámější je Spravedlnost po Darwinovi. Titulek zní poněkud absurdně, když si uvědomíme, že autorem je muž: Do mé burky vám nic není. Hned na začátku cituje autor francouzského prezidenta Sarkozyho, který prohlásil, že burka není ve Francii vítána. A dodává, že prezident zašel příliš daleko jak z hlediska zákona, tak z hlediska filozofického a morálního. A to i přesto, že pro mnohé dává jeho politika smysl.

Zasvěceně se dá konstatovat, že ve Francii není více než několik tisíc žen, nosících burku. Můžete cestovat touto zemí celé měsíce, aniž byste na někoho s takovým oblečením narazili. Když někdo ukrývá svou tvář před ostatními, je to věc jeho anonymity. Pokud existuje právo na anonymitu, pak je úzce spojeno s právem na soukromí, garantovaným francouzskými zákony a evropskou konvencí o lidských právech. Na veřejnosti znamená zahalení vlastní tváře například ochranu před fotografy.

Kromě toho, že každý člověk musí úřadům umožnit vlastní identifikaci, není žádný další legitimní důvod veřejného zájmu, který by mohl nutit lidi, aby chodili s odhalenou tváří. Požadavky na určité oblečení přitom existují jak ve Francii, tak v jiných zemích, ovšem jsou prosazovány zvykově a tradicí, nikoliv právními prostředky. Mimo vězení a částečně i školský systém není zavedeno žádné omezení v tomto směru. Je tedy zvláštní, když se Francie staví za konformitu, neboť právě ona je zemí, podporující nejrůznější formy svobodného vyjadřování individuality.

Vše je založeno na intuici prezidenta Sarkozyho, podle kterého je burka symbolem ponižování žen. K podobnému závěru dospěl francouzský Nejvyšší soud, když minulý rok odepřel občanství ženě, která žila ve Francii osm let, mluvila dokonale francouzsky, měla francouzského manžela a její čtyři děti se v této zemi narodily. Důvodem, a to jediným důvodem, bylo to, že nosila burku. Soud zdůvodnil své rozhodnutí tím, že burka si protiřečí se základním principem francouzského práva, a sice s rovností pohlaví.

Podle autora článku zde ovšem nejde o žádnou nerovnost pohlaví. Žena, nosící burku, se těší stejným právům, jako kdokoliv jiný, včetně práva na rozvod. Jestliže tedy nejde o právní poddanost, pak může mít prezident nebo Nejvyšší soud na mysli pouze psychologickou poddanost. V takovém případě se ale ocitají na poli, které jim nepatří. Dospívající dívka, která si poprvé v životě dá do úst cigaretu, může být pod psychologickým tlakem okolí. Stejně na tom může být mládež, která se přizpůsobuje v různých módních výstřelcích, jež možná působí stejně provokativně jako burka.

Nepodřizuje se pracující žena, která doma pere, psychologickému stereotypu, protiřečícímu základnímu principu francouzského práva o rovnosti pohlaví? - ptá se autor. A pokračuje otázkou, zda se má stát plést do způsobu, jak spolu muž a žena žijí a jaké zvyky si vytvářejí. Prezident použil přirovnání k sektě, která uplatňuje určité vymývání mozků, až její členové potřebují ochranu před zneužíváním. Není ale žádný důkaz, že ženy, jež ve Francii nosí burku, jsou předmětem zneužívání.

Mnozí by tedy chtěli vidět burku jako ztělesnění poddanosti žen. Myslí si, že odstraněním tohoto oděvu se odstraní i ona podřízenost. Neexistuje ale důkaz, že by ženy ve Francii byly nuceny nosit burku, že by měly nízké sebevědomí, nebo že by ztrácely schopnost uplatňovat svá občanská práva. Snaha zakázat burku tedy není založena na faktech a důkazech. Je to zbloudilý pokus o zvýšení práv žen, založený na spekulativním odhadu, jak se asi cítí osoba za mřížkou burky. Její pocity každopádně nezmění žádné právní ustanovení nebo nařízení, jak se má oblékat.

A potom je zde otázka, jak vlastně případný zákon vymáhat. Bude zřízena policie pro kontrolu oblečení? To by přece připomínalo vládu islámského Talibanu v Afghánistánu, který naopak nošení burky vyžadoval. Burka se stala dobře využitelnou politickou odbočkou, může být ale symbolem společnosti, jež umožňuje různost. Může potvrzovat, že stát se stará pouze o rovnost občanů, ochranu různosti a zamezení diskriminace. Prezident Sarkozy zašel v tomto směru dál než jeho předchůdci, co se ale týče burky, vydal se podle autora na špatnou cestu.

Stát, který se hlásí k demokratickým hodnotám, nemůže říkat svým občanům, co mají nebo nemají nosit, stejně jako jim nemůže nařizovat, co si mají myslet, co mají říkat a k jakému bohu se mají modlit - pokud svým chováním neomezují svobody jiných. Dokud se tedy neobjeví důkazy o tom, že nošení burky představuje zřejmé nebezpečí, prezident Sarkozy povede boj nikoliv se samotným ďáblem, ale s obyčejným větrným mlýnem. Ďábel totiž burku nenosí - uzavírá své argumenty ve prospěch typicky muslimského ženského oblečení Ronald Sokol.

Podívejme se nyní na opačný názor na burku, jak ho přinesla na svých internetových stránkách zmíněná dvojice novin New York Times a International Herald Tribune. Tentokrát je autorkou žena, pocházející z Egypta. Jmenuje se Mona El-Tahaviová, je novinářkou, specializující se na otázky a dění spojené s Araby a muslimy a její článek nese nekompromisní název: "Zakažte burku".

Píše: "Jsem muslimka, jsem feministka a jsem proti oděvu, zakrývajícímu celé tělo, známému jako nikab nebo burka. Vyřazuje ženy ze společnosti a s islámem nemá nic společného. Je však přímo spojen s nenávistí k ženám, jež je v centru extremistické ideologie, která ho káže". Autorka pokračuje s tím, že ženy by se neměly obětovat na oltáři politické korektnosti. S francouzským prezidentem Sarkozym často nesouhlasí, ale ve věci burky se podle ní trefil do černého, když řekl, že burka není náboženským symbolem, ale znamením podřízenosti žen.

Někteří odpůrci Sarkozyho vidí v jeho postoji pravicový, protimuslimský názor. Měli by si vzpomenout na to, jak v roce 2006 prohlásil tehdejší předseda britské dolní sněmovny Jack Straw, že burka brání lidem v komunikaci. Měl pravdu, nikdo si ho ale nedovolí obviňovat z pravicových názorů. I on se stal ovšem terčem útoků, protože si dovolil vystoupit proti burce. Rasismus a diskriminace, které se vyskytují ve Francii nebo v Británii vůči muslimům, jsou reálné. Francie má největší muslimskou menšinu v Evropě a v Británii se hanebně dostali dva zástupci Britské národní strany do Evropského parlamentu.

Nejlepším způsobem, jak pomoci islámským ženám, je ale postavit se proti oběma extrémům - proti islamofobii na jedné straně a proti nošení burky na straně druhé. K mnoha věcem příliš dlouho mlčíme, a to posiluje extrémní pravici. Není nic lepšího, než zaposlouchat se do argumentů samotných muslimů, kteří jsou proti burkám. V době, kdy vystoupil se svým prohlášením citovaný Jack Straw, se objevil v Egyptě případ, kdy vedení jisté univerzity varovalo studentky, že pokud neodloží své burky, nebudou vpuštěny do budovy dívčího internátu. Důvod byl prostý - v tomto převlečení by se mohli lehko dostat dovnitř muži.

Profesoři islámského práva tvrdí, že burka nemá nic společného s islámem, je pozůstatkem beduínské tradice. Je proto smutné, že ti, kdo nás podporují mezi muslimy, jsou ochotni uchylovat se radši ke kritice všeho možného, od různých forem islamofobie až po projev prezidenta Sarkozyho, než aby jasně řekli, že burka je urážkou žen. Podle autorky je právě jejich liknavost příčinou úspěchu ultrakonzervativní ideologie salafistů, kteří mají vliv hlavně v Saúdské Arábii. Daří se jim zanechat vlastní imprimatur na celém islámu a přesvědčit muslimy o tom, že burka je vyjádřením nejčistší formy tohoto náboženství.

Je samozřejmě jedna věc mluvit o burkách v takové zemi, jako je Saúdská Arábie (kde autorka šest let žila a kde se všichni chovají k ženám stejně jako k dětem), něco úplně jiného ale je, když se stejné argumenty ve prospěch burky objeví v západních zemích, kde jsou práva žen dávno samozřejmostí. "Když jsem poprvé viděla ženu s burkou v Kodani, byla jsem zděšená,", pokračuje autorka a dodává, že ona sama nosila nikoliv burku, ale šátek devět let. Jednou měla ale výměnu názorů s jakousi ženou v káhirském metru, a to rozhodlo, že k ní zaujala jednou provždy negativní postoj.

Žena, která měla černý hábit od hlavy až k patě, se autorky zeptala, proč nenosí burku. Ta ukázala na svůj šátek se slovy "tohle nestačí?". Zahalená žena odpověděla, že ne a uvedla příklad: "Kdybyste chtěla bonbon, vybrala byste si rozbalený, nebo zabalený?" Autorka na to prohlásila: Já přece nejsem bonbon - a ani ženy nejsou žádné bonbony. Ti, kdo prosazují burku, mluví často o ženách jako o briliantech nebo prstenech se vzácným kamenem, jež se musí schovat do krabičky. Pokud se tohle nezmění, bude nadále burka (a s ní i odsouvání žen ze společnosti) přežívat jako výraz zbožnosti.

Někteří se snaží přirovnávat burku k bikinám. Ani to ale není podle autorky přesné. Žena, která nosí burku, je totiž vymazaná. Bizarní politická korektnost umlčuje ty, kdo by za normálních okolností bojovali za ženská práva. Jedna blogerka například napsala, že prezident Sarkozy odmítáním burky odpírá ženám právo na vlastní identitu. Je to přesně naopak. Burka je tím, co jim identitu bere. Proč ji nosí ženy v menšinových muslimských komunitách? Prezident Sarkozy na to sám odpověděl, když řekl, že muslimští přistěhovalci nemají ve Francii stejná práva, protože tamní integrační model selhal.

Úplně stejnou otázku si ale musí položit i muslimská komunita. Proč některé ženy raději mlčí a zahalují se do černého hábitu? Nakolik je to forma politiky? Nakolik je to protest proti státu? A nakolik je to ztotožnění se salafismem? "Jako muslimská žena a jako feministka bych burku zakázala" - uzavírá svou argumentaci Mona El-Tahaviová.