Bohumil Záhorský

Když se Bohumil Záhorský ( nebo spíš Bohuš Záhorský, protože tak si vlastní jméno začal psát ve třicátých letech) poprvé představil divákům v Národním divadle, to bylo v roce 1946 ve hře Františka Langera Obrácení Ferdyše Pištory, byl zatím asi nejznámější jako jeden z herců jevištní i filmové podoby předválečného Osvobozeného divadla. V Národním divadle byl ovšem Bohumil Záhorský (5.2.1906 - 22.9.1980) nejprve obsazován do menších rolí, později však ve světovém i domácím repertoáru našel svoje velké postavy: Jaša nebo Gajev v Čechovově Višňovém sadu, Sorin v Rackovi, ale taky pan Vach nebo Struna v Hrubínově Srpnové neděli a Křišťálové noci. Kolegové v divadle oceňovali jeho člověčenství, srdečný a nikoliv jen formální vztah k lidem a přátelům a to i přesto, že si jen s málokterým z kolegů tykal. Vrátný v Tylově divadle pan Štrupl byl prý vzácnou výjimkou... Ačkoliv byl Bohoušek Záhorský postavy spíš malé, když někam vešel, lidé se otáčeli, vzpomíná herečka Vlasta Fabiánová. Dovedl se chovat, políbil dámě ruku, vedl zajímavou konverzaci, ale na kamarádské důvěrnosti si nepotrpěl. V hereckém světě se mu říkalo "poslední baron" a v divadle to byl pro všechny Bohoušek nebo Bonbónek. To prý jen proto, že prý byl tak sladký. Byl pozorný, byl grand. Dovolená - nedovolená, když jsme leželi v pozdním odpoledni na pláži, ozval se úderem páté: "Pánové, uhodila hodina gentlemanů, dovoluji si vás pozvat na sklenku koňaku!"

Na sklonku života patřily Bohumilu Záhorskému vděčné role dobrotivých dědečků nebo moudrých vypravěčů, z divadelní klasiky to byl především Hruška v Jiráskově Vojnarce nebo starý vodník Ivan z Jiráskovy Lucerny. Byl jsem jako kluk na jednom z posledních představení těsně před uzavřením staré budovy ND před rekonstrukcí a jedna z rolí, která mi v tom barevném leporelu dětské fantazie uvízla v paměti, to byl právě ten bručounský starý vodník. Bylo to ve stejné době, kdy se na filmovém plátně Bohumil Záhorský rozloučil s diváky svou rolí starého vinaře v jinak nepříliš povedeném filmu Antonína Kachlíka Náš dědek Josef. Jako už mnohokrát předtím i tady platilo, že tu herectví hlavních představitelů zvítězilo nad slabým scénářem a v jednoduchém příběhu probudilo mnohem víc, než by se vůbec dalo čekat. Filmy a televizní inscenace z několika posledních let v životě Bohumila Záhorského jsou ostatně dodnes nestárnoucím důkazem, jak citlivé a přirozené a v tom nejlepším slova smyslu lidové, protože blízké a pochopitelné mnoha divákům, bylo herectví Bohumila Záhorského. Vedle velkých rolí byl např. jeho vypravěč v televizních Krkonošských pohádkách jen maličkost a drobnost; a přece, když člověk slyší ten hlas a tu vlídnost vyprávění, aspoň na chvíli pokorně uvěří dobro možná opravdu zvítězí nad zlem, protože jsou ještě na světě lidé s pohádkovou duší a schopností rozdělit se o svůj talent a rozdávat tak ostatním radost a lásku. Bývá nám dobře ve společnosti tímto způsobem bohatých a bohem nadaných lidí. A jedním z nich byl, a tím jsem si jist, také český herec Bohumil Záhorský. V pondělí 5. února 2001 jsme si připomněli jeho nedožité pětadevadesáté narozeniny.

Bohumil Záhorský|foto: Archiv ČRo,AFP

ČRo 2 - Praha, Dobré jitro