Bohulibá oběť

Jak, co a do čeho investovat nás dnes velmi zajímá. A zdaleka nejde jen o investice finančních prostředků, jde také o naše životní cíle, naše síly a čas, o nichž musíme přemýšlet, kam je napřít a čemu se smysluplně věnovat.

Jakási podobnost mezi obětováním a investováním tu možná bude, ale v tom obětování je také namočen nějaký bůh, jemuž se oběť přináší. Jakou roli v tom hraje? Je jenom garantem úspěchu, že se vložené prostředky vrátí? Anebo do toho dávání a dostávání má co mluvit?

Z křesťanského pohledu raději nemluvme o oběti, kde jde jen o obchod (dávám jen proto a jen tolik, abych sám dostal víc). A nějaký bůh je jakoby tou druhou smluvní stranou, která má splnit své závazky. Možná tomu ani nemusíme říkat bůh: když se o něco usilovně snažíme, ale nedostává se nám dostatečného ocenění a uznání, cítíme se zklamáni a podvedeni (třeba životem). Něco jsme obětovali, ale málo jsme dostali.

V Bibli najdeme zvláštní pohled - že totiž jsme nejprve dostali, a pak teprve přicházíme obětovat. Oběť je především obětí vděčnosti. Bůh je Stvořitel, Tvůrce a Dárce. Vše, co jest, je Boží. A vše, co máme, jsme od Boha dostali. Bez něj bychom neměli nic, ani ten svůj holý život. A tak, když teď bereme kus svého majetku, první sklizený snop ze své úrody a desetinu z toho, co jsme vydělali, nedáváme mu vlastně ze svého, nýbrž vracíme zpět jen skromnou část toho, co nám daroval. Oběť tedy není investicí, ale je odpovědí víry na Boží milost. K oběti patří, že se přináší s radostí a nikoli se zaťatými zuby.

Domyšleno do důsledků pak Bohu patříme i my sami. Bůh nám dal darem nás samé - tak rozumíme evangeliu, a proto nepřinášíme jen nějaké věci a zvířata, nýbrž svou vděčnost projevujeme svým obětavým životem. Znamená to docela prostě: nemyslet pořád jen na sebe! Všímat si, vnímat bolesti a strasti svých bližních a němého stvoření a být ochoten naslouchat, chápat, pomoci. Dát svůj čas a síly bez nároku na odměnu a vděčnost.

Takže - obětujte se!? Ale - není to nějaký fanatismus? Víte, jak špatně dopadá ten, kdo má sebeobětování jako svůj životní program? Kupříkladu žena, která si ze soucitu vezme za muže alkoholika. Ale muži nepomůže a sama se zničí. Častokrát ti, kdo se chtějí takto obětovat, nechávají se spíše neužitečně zneužívat. Skutečně, je třeba dávat pozor, uvědomovat si souvislosti a znát své síly a možnosti. Oběť je silné slovo. Může být i sebedestruktivní, vytratí-li se z ní převažující vděčnost, radost a svoboda.

Oběť není investicí, s obětí má co do činění Bůh. Správná oběť je bohulibá. Slovo "bohulibý" dnes možná vzbuzuje lehký úsměv; je to slovo ze starých časů jako buřinka nebo cylindr. Ale přece snad ta věc sama, o kterou jde, vzbuzuje také jistou úctu! Vyjadřuje se tím totiž úplně přesně: já nechci a nebudu dělat jen to, co se líbí mně (arogantně a sobecky), ale nebudu dělat ani to, co se líbí většině (bezduše a průměrně), ale chci a budu dělat to, co se líbí Bohu. (Ovšem, tuto vysokou normu nesmíme zaměňovat s nějakou církevní ideologií nebo moralismem! Musí jít o Pravdu!)

Biblické slovo nás vybízí: "Přinášejte sami sebe jako živou, Bohu milou oběť". Nic menšího jako oběť nenoste - jen sebe samé. Z toho taky plyne, že každý z nás je cenný. Pán Bůh stojí o to, abychom se uplatnili při jeho díle každý z nás ve své osobitosti, jedinečnosti. Můžeme si dovolit (ve vší střízlivosti, bez namyšlenosti) uznat taky svoje obdarování, své možnosti, svůj potenciál - kterým každý z nás můžeme přispět ke společnému dílu. Co je tím společným dílem? Snad množení vděčnosti, důvěry a naděje. Oslava Hospodina, Boha milosti a života.

Kde bychom byli bez dobráků a obětavců! Kdyby náš svět byl plný jen chladné vypočítavosti, byl by smutný. Blahoslaveni buďte lidé obětaví!