Azylový dům Bethel v Karviné
Azylový dům Bethel stojí na jednom karvinském sídlišti a je k nerozeznání od ostatních bytovek. Už od roku 1990 jej spravuje Slezská diakonie jako zařízení určené mužům, kteří se ocitnou bez přístřeší. Klientů je zde kolem padesáti a v poslední době přibývá mladých lidí.
Do azylového domu přicházíme večer, protože se chceme setkat s klienty. Průvodce nám dělá ředitel Petr Wiselka. Nejprve vcházíme do jednoho bytu.
Petr Wiselka: „Vždycky to je tak, že ten byt tvoří koupelna, záchod, chodbička, dva pokoje a kuchyňka.“
Tak zkusíme někoho navštívit. Dobrý večer, můžeme dál? Jak jste se ocitl tady v azylovém domě?
První klient: „No jak? Rozvedl jsem se a ztratil jsem byt.“
Máte krásný pokoj. Kolik vás tady bydlí?
První klient: „Dva. Vaříme si sami.“
Kolik vám je let?
První klient: „Padesát pět. No a v prádelně dělám mimopracovní činnost. Pereme prostěradla a oblečení a takové věci.“
A jenom pro klienty, anebo vůbec?
První klient: „Jenom pro klienty.“
Zrovna někdo přichází, možná bychom se mohli zeptat, kdo to je. Dobrý večer. Vy tady bydlíte?
Druhý klient: „Ano.“
Jak jste se ocitl v azylovém domě?
Druhý klient: „Je to asi tak čtyři dny zpátky.“
A jak se to stalo?
Druhý klient: „Rodiče se nestarali, tak se postavte na vlastní nohy. Je mi devatenáct roků, tak co jiného, že?“
A nějakou školu jste dělal?
Druhý klient: „Jo, dělal, ale dvě jsem nedodělal, jednu jsem mohl mít s maturitou a další vyučení v oboru, tříletka. No co? Bohužel jsem na pracáku, sociálka...“
A kolega?
Třetí klient: „Též kvůli rodičům. Práci mám. Je to lepší, když si někdo najde práci, má peníze. Postavil jsem se na své vlastní nohy.“
Azylový dům ale nejsou jenom byty, je to ještě také zajištění nějaké činnosti pro klienty.
Petr Wiselka: „Tady máme takovou malou kulturní místnost. Jsou tady ranní chvilky, mají tu varhany, takže tady někdo vždycky hraje a zpívají a je tady nějaké malé biblické zamyšlení. Pak tady mají setkání důchodci – třebas čtou nějakou knihu nebo promítají nějaký film. Můžou hrát hry, večer si pustí nějakou hudbu, můžou si třeba uvařit kafe. Mají tady takové jakoby soukromí.“
Takže to je azylový dům s duchovní péčí?
Petr Wiselka: „Ano.“
Dostali jsme se ke košíkářské dílně. Tady nás vítá pan Jan Siwek. Pane Siwku, jak je ta dílna využita?
Jan Siwek: „Na sto procent. Setkávají se zde naši důchodci, kteří využívají svůj volný čas tak, že se věnují např. pletení z pedigu, řezání s lupínkovou pilkou, je tady kreativní klub, klub pro bystré hlavy, který probíhá ve středu, různé hry, čtení, setkání u Bible. Já myslím, že toho je dost, co můžeme nabídnout.“
Petr Wiselka: „Dva dny v týdnu se tady dělají z hlíny různé věci, pak to vypalujeme. Taky vyrábíme i svíčky, třeba na Vánoce velice mnoho svíček, i několik tisíc svíček, které prodáme, které se dělají z vosku a o které je veliký zájem. Vždycky dopředu jsou domluvené před Vánoci, takže ani zakázky nestíháme dělat.“
Většina vašich klientů chodí normálně do zaměstnání?
Petr Wiselka: „Pro ty, kteří jsou schopni, jsou aktivity venku, a ti, kteří jsou nemocní nebo kteří jsou už starší, tak právě tady v dílně mohou pracovat, aby neseděli na prázdno a aby jim ten život neprotékal tak nějak mezi prsty, ale aby ho mohli prožít naplněni a se zájmem.“
Podle zákona mohou zůstat klienti v azylovém domě jeden rok. Mnoha lidem však tento čas změní život.
Azylový dům Bethel v Karviné
