Antonín Přidal

Rozhlasové působení Antonína Přidala se dělí na dvě vývojové fáze: první skončila desetiletím 1960-1970, druhá započala po roce 1989. K základním znakům jeho rozhlasové tvorby patří syntéza literárních a rozhlasových postupů, z níž vznikají intelektuálně bohaté a esteticky účinné rozhlasové celky. Přidal také svou osobností a rozhlasovou tvorbou představuje významný svorník mezi výboji rozhlasové estetiky 60. let a soudobými tendencemi.

Antonín Přidal vystudoval na FF UJEP anglistiku a hispanistiku (1958). Už za studií zahájil spolupráci s literárně-dramatickou redakcí Čs. rozhlasu Brno, kam nastoupil v roce 1960 a pracoval pod vedením Jana Skácela. Spolu s Karlem Tachovským a Janem Skácelem, Miroslavem Skálou a Vlastimilem Pantůčkem vytvářel populární rozhlasový magazín Nashledanou v sobotu (od ledna 1961). Do pořadu vytvořil i postavu "rozhlasového maňáska" Pana Hlavy - muže, jenž na sebe bral odpovědnost za aktuální problémy světa (záznamy groteskních dialogů A. Přidala s Panem Hlavou - "naturščikem" Milanem Zezulou - jsou jen částečně rekonstruovány). Zároveň připravoval řadu kvalitních popularizačních cyklů: Malá škola poezie, Shakespeare pro začátečníky a zejména slavné hodinové Potulky knihami a hudbou.

K rozhlasové hře přilákal A. Přidala dramaturg Karel Tachovský. Po adaptaci prózy V. Vančury Výstřel a spol. (1964) vzniká o tři roky později "první česká hra hlasů" Všechny moje hlasy (1967, rež. Petr Adler). Experimentální drama, využívající aparát dobových existencionalistických emocí (prázdnota, stísněnost a samota), sleduje Františka, jedinou reálnou postavu hry, jak poslouchá záznamy německého kurzu francouzštiny a k dialogům si přimýšlí postavy a jejich osudy. Ty jsou zcela ve Františkově libovůli. Cit pro rozhlasovou specifiku projevil Přidal i v následující hře Sudičky (1968, rež. J. Henke), budované na práci se slovem a základními emocemi lidského života. Jednoduchou dějovou osnovu (starý hospodář, jehož syn je odveden na haličskou frontu, přivádí k rodící snaše tři staré sestry - porodní báby, které z minulosti usuzují na budoucnost) obohacují základní motivy lidové poezie (zrození-smrt, radost-smutek, věrnost-zrada, naděje-obavy) i refrénovité variace situací a dialogů, spíše však trojproud monologických promluv. K účinnosti hry přispělo i skvělé herecké obsazení - setkávají se tu devětaosmdesátiletá Leopolda Dostalová, Antonie Hegerlíková a Blanka Waleská se Zdeňkem Štěpánkem. V apokryfním triptychu o vztahu člověka a moci (K. Tachovský, L. Kundera, A. Přidal Královská sonáta, rež. Olga Zezulová, 1969) vytvořil Přidal závěrečnou část ze života krále Jiřího z Poděbrad Holubí starosti. Podobně jako v Sudičkách i zde je na minimum omezena složka hudební a naprosto potlačena složka zvukomalebná. Rozhlasové premiéry se Královská sonáta dočkala až v roce 1990.

V roce 1970 musí Přidal z politických důvodů z rozhlasu odejít - následující dvacetiletí se živí ponejvíce jako překladatel beletrie, prózy i (zejména moderní americké) poezie. V 90. letech se vrací do rozhlasu už jen jako externí autor. Zprvu spolu s Josefem Henkem vytváří rozhlasové podoby svých scénických textů ze 70. let - rozhlasovou verzi komorní hry Pěnkava s Loutnou (1990) a Sáňky se zvonci (1991). Obě navazují na autorovy a režisérovy zkušenosti z konce 60. let - akcentují estetiku slova a na minimum omezují zvukomalebnost. Anatomii strachu rozebírá hra Atentát v přízemí (1995, rež. J. Henke), rozhlas a jeho magie jsou tématem hry Noční žokej (1999, rež. H. Kofránková). Původně rozhlasový text hry Políček číslo 111 (1991, rež. J. Henke) o aktuálním problému vin a trestů přetvořil A. Přidal ve své režii na televizní inscenaci (1994). Zatím poslední "pražskou" inscenací se stala hra Elektrický nůž (2000, rež. D. Dudík).

Od 90. let Přidal postupně obnovuje také spolupráci s brněnskou literárně-dramatickou redakcí - zprvu solitérními pořady poezie i pásmy zejména z děl zahraničních autorů. V Brně také dokončil obšírný projekt, započatý zprvu s dramaturgy redakce rozhlasových her v Praze, desetidílný seriál, napsaný na motivy vlastního překladu knihy Leo Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád (1996, rež. A. Přidal). Rozhlasově vděčný jazykový humor originálu, pro nějž Přidal vytvořil kongeniální českou podobu, rozehrál v krátkých příbězích o nezkrotném a životně nezlomném jazykovém vynálezci panu Hymanu Kaplanovi - kromě titulní role brilantně ztvárněné Miroslavem Donutilem se prosadil např. Ladislav Lakomý v roli profesora Parkhilla.

Na konci 90. let autor končí televizní aktivity (diskusní pořady Klub Netopýr, rozhovory Z očí do očí) a věnuje se jak rozhlasové tvorbě, tak jejímu režijnímu ztvárnění. Připomeňme dvacetidílný cyklus desetiminutových průzkumů anglické nonsensové poezie Kytice anglických nonsensů (2003), od září 2002 navazuje na tradici Potulek knihami a hudbou novým měsíčníkem Potulky knihami a časem, jejž vytváří a provází ve vlastní režii doposud. Cyklus půlhodinových esejistických zamyšlení nad literaturou, osudy významných i zcela zapomenutých postav, doplňovaný krátkými literárními ukázkami, patří ke špičce současné rozhlasové literární publicistiky.

Stranou nezůstávají ani rozhlasové hry - své brněnské inscenace zahájil dramatizací Peroutkova románu Pozdější život Panny (2005, vlastní režie), rozsáhlé historické apokryfní fikci o tom, co by se stalo, kdyby Jana z Arku unikla plamenům. Příběh Panny Orleánské (skvělá rozhlasová premiéra Kateřiny Holánové) se odehrává v neustálém dialogu s Vypravěčem (F. Derfler), jenž manipuluje s postavou Jany z Arku a dějem tak, aby vyústil v poznání marnosti hrdinského gesta, přichází-li v nepravý čas. Obšírné rozhlasové plátno historické fikce oživují střídmě užívané zvukové efekty. Následovala "černá hra pro hlasy různých barev" Prodám ucho, prodám hrob (2007). Příběh dvou důchodců, Staška a Vojtka, stižených zdravotními i finančními problémy (L. Lakomý a F. Derfler), poskytl autorovi prostor pro rozehrání bolestných i nadějných situací: veškerému neporozumění navzdory končí hra nadějí, kterou si vytváří člověk sám v sobě. Text opět uchvacuje silou slovesného umění a inscenace je provázena hudebně stylizovanou zvukovou kulisou.

Cit pro slovo a význam textu, který Přidal získal jako autor a překladatel, využívá také jako moderátor a čas od času i jako vynikající a přesný interpret náročných esejistických textů Milana Kundery. Jako režisér se zhostil rovněž zvukového přepisu Kunderových Směšných lásek, který je těsně před dokončením. Počátkem 90. let minulého století zakládá a vede na Divadelní fakultě JAMU ateliér Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky, který vychovává nové tvůrce rozhlasových a televizních dramatických a dokumentárních pořadů.