Alexander Dubček

Alexander Dubček v listopadu 1989 v Praze na Letné a na podzim v roce 1968 před mikrofonem v rozhlasovém studiu. Paradoxně byl jedním z těch, kteří začali to slovní spojení normalizace politických poměrů používat ještě dřív, než se stalo synonynem své doby na začátku sedmdesátých let. Čím byl a čím nebyl Alexander Dubček, o tom rozhodne s nutným odstupem času až historie, píše v Lidových novinách v roce 1992 Jiří Hanák. Byl to nevýrazný totalitní politik nebo výrazný komunistický reformátor? Bázlivý vůdce státu nebo charakterní člověk? Budiž nám dovoleno hodnocení nejstručnější - Alexander Dubček byl ze všeho nejvíc obětí.

Myslím, že tahle Dubčekova charakteristika je ze všech, které jsem kdy četl, asi ta nejpřesnější. Byl především obětí vlastní víry v ideologii, s níž se nedokázal nikdy rozejít, ani po svých dramatických srpnových zkušenostech z konce šedesátých let. Jeho cesta do čela hvězdné pozice prvního muže Pražského jara byla cestou běžného vzestupu podle stranických zásad. Od funkce vedoucího tajemníka okresního výboru až na místo prvního tajemníka ústředního výboru. A jestliže Alexander Dubček ( 27.11. 1921 - 7.11.1992) zůstává i dnes symbolem obrody komunistického režimu na konci šedesátých let, pak především proto, co se odehrálo na jaře a v létě r. 1968. Totiž ani v Dubčekových pamětech nenajdeme upřímnou odpověď na otázku, proč vlastně v příštích dvou letech nedokázal sám a dobrovolně odejít z prostředí, které už ovládli jeho političtí oponenti, lidé, kteří ale předtímtak rázně ukončili všechna očekávání demokratických reforem. Tím, že Alexander Dubček z politiky neodešel, ale zůstal dokonce přítomen prvním politickým represím, rozhodnutím zůstat co nejdéle - jak to jen půjde - zcela nepochopitelně jako by souhlasil se vším, co následovalo. Ještě v roce 1969 přijal funkci předsedy Federálního shromáždění a poté i místo velvyslance v Turecku. Ani z komunistické strany, z okruhu a společenství lidí, kteří ho zradili, nevystoupil, byl vyloučen v roce 1970.

Přátelské setkání s kolegy ze stranického vedení bratrské NDR - 12. srpna 1968. Alexander Dubček byl na vrcholu popularity mezi obyčejnými lidmi u nás doma, pro ně je tím, po tolika letech výrazným, politikem s lidskou tváří, není to tlustý aparátčík, ale muž, který dokáže skočit elegantní šipku do bazenu na koupališti, líbá se s Helenkou Vondráčkovou na Staroměstském náměstí, je spontánní a hlavně - je úplně jiný. Nabízí cestu, která by mohla být rozumným kompromisem. Je to po dvaceti letech záblesk naděje na tmavé obloze satelitů sovětského vedení ve střední Evropě. Události několika měsíců Pražského jara překrývají všechno ostatní. Alexander Dubček se tak jednou provždy stává symbolem nezdařeného pokusu o demokratickou cestu socialismu.

Příštích dvacet let nechce svůj ideál spojit s aktivitami představitelů občanského disentu. Zůstává jen sám se svou vírou v socialismus s lidskou tváří. Na podzim 1989 stojí na balkónu Melantrichu na Václavském náměstí, zdraví ho statisíce lidí, dočkal se morální rehabilitace. Ještě ale netuší, že mu budoucnost další politický návrat nedovolí a jeho naděje, stát se jako uctívaný historický symbol a nejznámější slovenský politik ve světě prvním slovenským prezidentem, končí na podzim v roce 1992 po tragické dopravní nehodě. Jiří Hanák se s Alexanderem Dubčekem v Lidových novinách rozloučí slovy:

Doufáme, že historie, až se stane skutečně dějinami, vyřkne spravedlivě: Alexander Dubček byl tím mužem, který dal našim národům naději, když beznaděj se už stávala způsobem života.