Adolf Branald
Jsou místa v mém životě, za která se stydím. Vlastní svědomí je nejen součástí bilancování, výsledku života, ale taky část víry ve slušného člověka. Marně bádám, v co bych měl věřit. Snad jenom právě ve slušnost člověka, v to, že lidi přijdou k rozumu. Člověk musí dělat chyby, ale musí se z nich poučit.
Přiznám se, pane Branalde, že sice znám tu knížku o které mluvíte. Je to, myslím, Stříbrná paruka, ale jinak jsem to měl spíš naopak, dřív jsem poznal pampelišku a co je to sufita - tak to mi poradil až slovník. Může to být: a, podélné kryté svítidlo, taky se říká slangově sufitka - žárovka. Ale v divadle jednou provždy platí, že sufita je: b, svislá plocha dekorace nebo závěs, který kryje horní část jeviště.
První román Stříbrnou paruku si Adolf Branald (4.10.1910) napsal vlastně do šuplíku - sám pro sebe. S vydáním příliš nepočítal. Knížka vyšla poměrně pozdě, autorovi bylo už skoro čtyřicet let a měl za sebou nejrůznější povolání. Pracoval jako úředník v bance, obchodní zástupce, prodavač nebo klavírista v kině. Především z románů Lazaretní vlak nebo Severní nádraží, je známo, že k životu Adolfa Branalda vedle divadla a herců, vůně skříňky s líčidly, patřily stejně tak i lokomotivy, vlaky a nádraží...
Před třemi lety napsal Adolf Branald zatím poslední knížku. Jmenuje se Můj přítel Kamil a jsou to vzpomínky na přítele - výtvarníka a malíře Kamila Lhotáka, kamaráda z dětství, s nímž je neodmyslitelně spojena pozdější výtvarná stránka knižní i filmové podoby Branaldova románu Dědeček automobil. Film - to je vlastně další životní múza Adolfa Branalda, a tak, když se v roce 1998 konalo v pražské Lucerně slavnostní finále vyhlášení filmové veselohry století, nechyběl mezi slavnostními hosty na pódiu ani Adolf Branald, podle statistiky je totiž nejstarším žijícím filmovým hercem u nás, už v roce 1918 hrál v němém filmu svého tatínka: Lojza vyhrál los. Vedle již zmíněného filmu Alfréda Radoka Dědeček automobil, je asi právě díky filmu nejznámější literární předlohou román Adolfa Branalda Vizita - režisér Karel Kachyňa, na jeho motivy natočil filmy: Sestřičky a Pozor, vizita! - každý z nich byl samostatnou velkou hereckou příležitostí pro Jiřinu Jiráskovou a Rudolfa Hrušínského. Dnes devadesátiletý spisovatel Adolf Branald má jedno krásné životní motto, říkal to už jeho pradědeček: Nikdy slunce nezašlo, aby opět nevyšlo. Tak tedy všechno nejlepší, k vašim narozeninám pane Branalde, i když nevím, co právě píšete, neumím si představit, že byste dobrovolně opustil literární svět - a kdo ví, možná by se tak otázka - co právě píšete a jací budou hrdinové Vaší příští knížky? - dočkala i dnes stejné odpovědi jako před lety...
Říká se, že k mládí patří romantika. Vy jste si, myslím, užil dost technické romantiky v době, kdy ještě doznívala éra začátků automobilismu, letectví. Váš přítel Kamil Lhoták tuhle éru krásně zachytil třeba ve svých obrazech krajin se starými automobily, sidecary, balóny na obloze... Má dnešní mládež vůbec šanci průkopnickou romantiku někde najít? Když mluvíte o balónech - teď přece ten Brit se Švýcarem obletěli balónem svět bez mezipřistání. Jenže je to trošku o něčem jiném než o tom, co máte na mysli. I když romantika v tom je, ovšem romantika vyspělého technického věku. Nuance romantiky se mění. Romantika středověku není romantikou 19. století. Ale ten jejich úspěšný pokus zůstává romantický proto, že se jedná o věc, kterou nemůže dělat každý, každý si to netroufne nebo na to nemá. Ti páni si něco usmysleli a jsou tím jedineční - oživili tu nádhernou hračku bratří Montgolfierů z 18. století. Je to kuriozita, budí to pozornost. A tady nastupuje něco nového - z publicity, kterou ten let má, se dá vytlouci kapitál. Dnes se zkrátka i romantika musí zaplatit. I člověk, který chce udělat dálkový rekord v chůzi nebo se třeba rozhodne dělat kolem zeměkoule kotrmelce, musí mít sponzory, manažera, musí mít za sebou automobil, který mu veze potraviny a kromě toho je taky polepený reklamou. (z rozhovoru Adolfa Branalda pro časopis Reflex)