Abraham byl v Izákovi ochotný obětovat vše, v co věřil
Nemoci mít děti anebo o ně přijít patří k velkým životním tragédiím. Obojí zakusil i praotec Abraham. Vytouženého syna měl s manželkou Sárou až na základě zvláštního zaslíbení, když mu bylo sto let a Sáře devadesát. O něco později mohl o syna přijít, když ho Bůh zkoušel a požadoval po něm, aby svého syna Izáka obětoval. Nad příběhem Akedah zapsaným ve 22. kapitole 1. knihy Mojžíšovi se zamýšlí vrchní zemský rabín Karol Efraim Sidon.
Je hrozně důležité si uvědomit, co všechno on byl ochoten obětovat, když pochopil, že Bůh po něm chce, aby obětoval Izáka – všechno to, v co věřil, co znamenal jeho život, měl obětovat. A ten důvod, proč to přese všechno udělal, byl v tom, že úplně totálně spoléhal na Boha a nic jiného pro něj fakticky nebylo důležité.
A zrovna tak i Izák. Když vezmete, jak oni vystupují na tu horu, a Izák se Abrahama ptá, kde je nějaká oběť, a on mu říká: „Pán Bůh si vybere, synu můj“ – nebo „mého syna“. A Izák potom zažívá to, že ho otec obětuje. Musíme si uvědomit, jak ho připravoval, jak ho vázal, že to dělal s totální láskou a ten Izák to cítil. On věděl, že otec to nedělá kvůli tomu, že by ho chtěl zabít, ale že to je tak dobře. A ono to bylo dobře.
Říká se, že dobrý šochet to umí s dobytkem tak, že ten dobytek nejen že netrpí, ale cítí se v dobrých rukou, protože je obětován pro dobrou věc – k tomu, aby se třeba najedli lidi, nebo aby byl obětován – to už je jedno. Tohle musel cítit i Izák. Já jsem samozřejmě viděl porážky dobytka, ale viděl jsem také obřízky. Viděl jsem ty lidi, kteří provádějí obřízky a způsobují těm dětem nepříjemnost – to je bez debaty. Ale jsou někteří, kteří umí to dítě vzít tak, že to dítě spoléhá na to, že je v dobrých rukách a skoro nebrečí, ani nezapláče.
Čili ta otázka oběti je, jak ta oběť se identifikuje s tím být obětován. Můžeme se vrátit sami k sobě – všichni umíráme. Ale jakým způsobem, to už je různé a závisí to na tom, jak to přijímáme, jestli se cítíme být v dobrých rukou za každých okolností, anebo ne.