52. den: Moja - nevyřešená otázka

Pane doktore, představte nám nejprve laboratoř. Společnost Genomac, plným jménem Genomac International, jsme založili na konci roku 2001. Podařilo se nám sehnat na svou dobu poměrně neobvyklý přístroj a začali jsme vlastně tenkrát dělat to, čemu se obecně říká genetika. Dnes už bychom řekli z jedné části genetika, z druhé části genomika a onkologie. Začínali jsme vyloženě jako rodinná firma, kam jsme po večerech různě odbíhali od toho, na čem jsme zrovna pracovali. Sestra dodělávala doktorát na molekulární biologii, já jsem ještě v té době dělal externího konzultanta. V dnešní době je samozřejmě chod laboratoře zcela jiný, než byl tenkrát. Dnes máme podstatně více zaměstnanců. Laboratoř je rozdělena na dvě části, a to laboratoř molekulární genetiky a novou laboratoř molekulární onkologie.

Pojďme se věnovat tomu prvnímu oddělení, které jste zmínil. Jaké testy se tady provádějí? Co nejčastěji se tady objevuje? Nejčastější testy, které provádíme, jsou anonymní testy otcovství. Další věc z této genetické větve jsou preventivní genetické testy, to znamená, že existuje celá řada nemocí, poruch, syndromů, které se přímo dědí z rodičů na děti. Na ty jsou, řekněme jednoduše, klinicky zaměřené testy. Na nejčastější onemocnění, která se vyskytují v naší populaci a která se snažíme včas podchytit nebo upozornit na možná rizika.

Z toho, co jste řekl, mi vyplývá, že děláte testy pouze na lidech? Jak je možné, že jste se dostali k tomu, že jste testovali naši malou Moju v zoologické zahradě? Dostali jsme se k tomu tak, že gorily jsou lidem geneticky velice příbuzné nebo podobné, a my jsme v podstatě byli doporučeni odborníkem na veterinární genetiku a pravděpodobně z toho důvodu nakonec pracovníci zoologické zahrady skončili u nás.

Pojďme se tedy podívat na samotný odběr vzorků a na samotný genetický test. Jak to obecně probíhá, co všechno je k tomu potřeba a jaké postupy se k tomu používají? Pokud jde o klasický test otcovství, tak používáme vzorky ze stěru z úst, jsou to vzorky slin, které obsahují převážně buňky ze sliznice dutiny ústní. Odběr vzorků se provádí stěrem jemným štětečkem z úst dotyčné osoby. Poté následuje izolace DNA z toho sebraného materiálu, což je takový postup, který provádíme komerčními kity, kde dochází k postupnému obohacování vzorku o DNA a zbavování se všeho ostatního, co tam nepatří nebo co nepotřebujeme pro vlastní analýzu. Z DNA množíme určité úseky, které nás zajímají, a ty porovnáváme mezi otcem a dítětem, nebo stanovujeme u té konkrétní osoby. Je to taková chemická reakce, při které dochází k množení malého kousku DNA na mnoho kopií. Směs těchto kopií následně analyzujeme na přístroji, kam se vloží vzorek, zavře, nechá se běžet a poté se nám na počítači ukazují takové výběžky, říkáme tomu "píky". Ty srovnáváme mezi otcem a dítětem, případně i matkou.

U Moji jsme chtěli zjistit, jestli je to chlapeček, nebo holčička. Jaký rozdíl tam v té genetické informaci je? Jak to poznáme? Ten rozdíl je poměrně malý, v podstatě gorila se od člověka příliš neliší až na několik drobných odchylek, které ale nejsou pro náš test důležité. Důležité je, že umíme sledovat v tomto případě šestnáct znaků jak u dítěte - ať už jde o gorilku nebo o miminko -, tak u jejího rodiče a součástí této sady znaků je znak, který určuje, zda jde o holčičku, nebo chlapečka. To je jak u člověka, tak u gorilky úplně stejné. Takže v rámci tohoto testování tam vidíme tento znak a odhalíme, zda je to děvče, nebo chlapec. Ale proč my jsme vlastně dělali všech šestnáct znaků? Bylo to důležité proto, abychom si byli jistí, že to, co sledujeme, je skutečně Moja. Protože nejproblematičtější krok je právě vlastní odběr vzorků, zde je největší rozdíl mezi lidmi a Mojou. U lidí není problém udělat stěr z úst, kdežto u gorilky to samozřejmě možné není. Ona si na sebe nenechá běžně sáhnout, takže jsme museli použít trochu jiný typ vzorků. Snažili jsme se odebrat různé typy vzorků z povrchu těla, z různých otěrů, z dalších předmětů, které ona olizovala. A zde už je velké riziko, že se na tom daném předmětu nebo tom stěru budou nacházet i vzorky z jiných goril nebo i osob, které se kolem Moji pohybují.

Jak dlouho takový test trvá? U lidí, pokud se na to hodně spěchá, tak je možné tento test provést i během jednoho dne. Standardně to děláme do týdne, protože to je takový běžný chod i těch různých kroků. U naší gorilky je díky komplikované izolaci a přípravě vzorků vše rozhodně prodlouženo, takže i když se hodně spěchá, rozbor vychází na tři dny.

Vy jste byl osobně v pražské zoologické zahradě, kde se Moje/-ovi odebíral vzorek. Jak to tam vypadalo? Jak probíhala celá akce? Musím říct, že to byl velice zvláštní zážitek. Už samotná představa toho, že vstoupíte přímo do klece, tedy přesněji do výběhu goril, je jaksi impresivní. Problém byl v tom, že jsme se snažili nabrat takový vzorek, který by byl co nejcharakterističtější jenom pro tu Moju. To znamená, že zpočátku to vypadalo tak, že jsme byli vně toho výběhu a snažili jsme se pozorovat, co Moja vlastně dělá, sledovali jsme předměty, kterých se dotýká, jestli by se nám podařilo ji přimět k tomu, aby něco olízla, třeba sklo, které bychom potom následně mohli setřít. To se nám zpočátku nedařilo, protože Moja byla stále u matky, případně se nám tak různě předváděla, různě se natřásala, ale nedařilo se, aby například něco uchopila.

Nakonec se nám v jednu chvilku podařilo zjistit, že vzala do ruky jakýsi klacík a ten olizovala, potom tak poskakovala po mřížích, tam jsme zjistili, že ostatní gorily mají tak velké ruce, že se do těch mříží nedostanou. Tak jsme si řekli, že ty mříže by možná stálo zato setřít a následně, když gorily byly odvedeny do ložnice, tak v té době jsme se dostali dovnitř, sbírali jsme vzorky, dělali jsme různé stěry, sebrali jsme ten klacík a současně ve stejnou chvíli, kdy byly gorily krmeny přes mříže v zákulisí pavilonu se nám podařilo udělat několik stěrů přímo z Moji. Ty stěry byly z dlaní, z hlavy a myslím, že z krku. Zásadní je, abychom těch vzorků měli hodně, aby se všechno potvrzovalo na několikrát. Potom jsme pouze dostali vzorky od Richarda, což bylo podstatně snazší, neboť Richard má svůj oddělený kotec, ve kterém se našly chlupy, jak říkají ošetřovatelé, stříbrné chlupy. A Kijivu dostává vždy napít z plastové láhve, takže následně jsme odřízli vršek láhve a provedli jsme stěr hrdla láhve.

Tak a teď závěrečná otázka, která nás nejvíce zajímá. Je už v tuto chvíli jasné, jestli je Moja chlapeček, nebo holčička? V současné době analýzy stále ještě probíhají, takže bohužel vám nemohu říct, zda je Moja chlapeček, nebo holčička. Ale jsme tady na to všichni velmi zvědaví.

Kdy tuto informaci asi tak dostaneme? Nechci nic slibovat, doufejme, že to bude do konce roku. Ale co se týče tohoto oboru a vůbec těchto analýz, všechno je strašně komplikované a člověk nikdy nemůže nic stoprocentně vědět dopředu.