21. srpen 1968 Marcely Matějkové

Když vrcholilo takzvané pražské jaro 1968, bylo mi devatenáct let a dokončovala jsem první rok vysoké školy. Se spolužáky jsme novým náladám ve společnosti nadšeně fandili, vždyť se nám alespoň částečně pootevíraly dveře k tolik vytoužené svobodě. Bouřlivé akce podporující socialismus s lidskou tváří se konaly na různých místech Prahy a my jsme se jich pilně a aktivně zúčastňovali.

To, že se škola v té době plné událostí dostala až na druhé místo v pořadí hodnot nás studentů, nemusím snad ani zdůrazňovat. Nebo až na třetí? Vlastně ano, dostala se až na třetí pořadí. O první a druhé místo se dělilo nadšení pro politické změny a veselý studentský život, provázeným vznikajícími a zase zanikajícími láskami a teprve pak nastoupil zájem o studium.

Přesto se mi podařilo už před prázdninami uzavřít první ročník, některé zkoušky jsem, pravda, musela opakovat, ale nakonec všechno dobře dopadlo a nastaly prázdniny. Nikomu se domů nechtělo, a tak řada z nás zůstala brigádničit na jarovské koleji, kde přes prázdniny fungoval studentský hotel pro návštěvníky z celého světa. Vždyť do té doby jsme se s lidmi z druhé strany železné opony v podstatě neměli možnost setkat a teď tu najednou byla příležitost volně komunikovat se studenty a s dalšími mladými lidmi ze všech kontinentů, kteří o oněch prázdninách zaplnili kolej.

Ve studentském hotelu jsem nemohla chybět ani já. Prvních červencových čtrnáct dní jsem tam strávila jako pokojská a bylo to pro mne čtrnáct dní bez přehánění nezapomenutelných. Dopoledne jsem uklízela pokoje, povlékala a stlala postele, odpoledne jsem chodila po Praze a nasávala tu nezvykle rušnou atmosféru. Večer jsme vysedávali s přáteli ve starých pražských hospodách, nejraději někde na Malé Straně, nebo na Starém Městě, kde jsme se potkávali se zahraničními návštěvníky, přičemž hovory s nimi se točily převážně kolem politických změn u nás.

Po čtrnácti dnech jsem brigádu ukončila a autostopem, jak bylo mým běžným zvykem, jsem odjela domů do Ústí nad Labem. Chystaly jsme se totiž s mou mladší sestrou do Vídně, kam nás pozvala naše teta Märy. To bylo taky do té doby nezvyklé novum - pokud náš občan dostal z kapitalistické ciziny pozvání se závazkem zajištění obživy po dobu pobytu, směl na západ vycestovat. A to už tedy bylo něco! Vždyť náš táta nesměl předtím ani jet do Vídně svému strýci na pohřeb.

Pobyt ve Vídni se nám vydařil, všechny památky a muzea jsme absolvovaly a samozřejmě jsme prolezly i obchody a obchoďáky, kde naše nadšení nad nepřeberným množstvím zboží neznalo mezí.

Byly to opravdu moc pěkně strávené tři týdny. Přes všechny kratochvíle, které nám hlavní město bývalé monarchie poskytovalo, jsme ovšem se sestrou ani na chvíli nezapomněly na politické dění doma a každý večer jsme ladily vlny na malém tranzistorovém rádiu tak dlouho, až se nám podařilo mezi šuměním a chrastěním uslyšet češtinu. Dokonce jsme k našemu velkému nadšení na rozhlasových vlnách zachytily jeden z projevů Josefa Smrkovského. Naše zanícení pro probíhající změny u nás bylo tak nesmírné a vlastenectví, které jsme v těch dnech pociťovaly tak opravdové, že jsme ani na okamžik neuvažovaly o možnosti zůstat ve Vídni a radu našeho táty k emigraci, kterou nám zcela vážně udělil před odjezdem mezinárodního rychlíku z ústeckého nádraží, jsme nebraly vůbec v úvahu. Stejně jsme nevěřily, že by k nám Rusové mohli vtrhnout, vždyť by to bylo popření základních norem mezinárodního práva! A kdyby - naše vláda by přece na sovětské požadavky nepřistoupila a reformy socialistického politického systému by nevzdala!