17. listopad 1989 aneb Paralelní světy

02764300.jpeg
02764300.jpeg

„Komunismus nám neudělal tu radost, abychom do něj mohli silou shromážděných davů strčit a on by se hřmotně svalil jako socha diktátora. Komunismus postupně rezignoval. Nebyla to exploze, nýbrž imploze: pomalé hroucení dovnitř.“ Těmito výstižnými slovy popsal „vyhnívání“ komunistického systému v Československu na konci 80. let Petr Pithart.

Některým přelomovým chvílím roku 1989 z pohledu dvou životních příběhů a dobového rozhlasového vysílání se bude věnovat listopadový díl cyklu 90 let společně.

„Drazí spoluobčané, vážení soudruzi a soudružky. Na začátku nového roku 1989 si plně uvědomujeme náročnost a složitost úloh, které jsou před námi. Máme však podmínky a síly, abychom tyto úkoly úspěšně zvládli.“ Takto vítal nový rok 1989 komunistický prezident Gustav Husák. Téměř totožně jako rok minulý, předminulý, předpředminulý...

Unaveně soudružský hlas a prázdná slova se staly symbolem československého normalizačního režimu 80. let, kterému sloužilo i vysílání tehdejšího československého rozhlasu. Přestože komunistický aparát kamuflážně nazýval společenskou situaci konce 80. let „přestavbou a demokratizací“, neváhal dál silou a násilím rozhánět množící se demonstrace, kriminalizovat opozici, kádrovat nestraníky, cenzurovat a manipulovat s informacemi. Rozhlas ještě několik dní po 17. listopadu 1989 bude vysílat cenzurované zprávy, jednostranná prohlášení a mást veřejnost.

Dva paralelní příběhy

Ale vraťme se o pár měsíců dříve. Do pádu celého východního socialistického bloku zbývá řada týdnů. Vzduch napjatého roku 1989 dýchají také Ludvík Pinc a Eva Vorlíčková. Neznali se, každý působil na jiném místě i pólu společnosti, žili své paralelní životy, a přesto se museli v roce 1989 potkávat – v centru Prahy. Na demonstracích. Každý však na odlišných stranách.

Ludvík Pinc působil v roce 1989 jako příslušník Veřejné bezpečnosti ve funkci zástupce velitele čety psovodů. Evě Vorlíčkové bylo v roce 1989 sedmadvacet let. Pracovala v národním podniku Kniha, ve výpočetním středisku, kde mohla tajně tisknout samizdat a letáky: „Tam už byl docela kvalitní počítač i tiskárna a já tak mohla tisknout především pro Nezávislé mírové hnutí. A k Chartě 77 mě postupně přivedla tíseň a zoufalství 80. let, kterou si už dnes málokdo uvědomuje. Chtěla jsem tím podpisem jasně dát najevo, co si myslím o tehdejší společenské situaci.“

Rybáři a samozvaní živlové

V lednu 1989 probíhal v Praze Palachův týden, série demonstrací k výročí smrti Jana Palacha. Rozhlasové noviny v těch dnech mimo jiné informují o pátém sjezdu rybářského svazu a v několika větách zmíní, že se na Václavském náměstí uskutečnila provokace protisocialistických sil a „samozvaných živlů“, kteří jsou pro peníze ochotni poškozovat svou vlast a „znevažovat naši minulost“.

Těžkooděnci na Národní třídě v listopadu 1989

Ludvík Pinc, který se lednových demonstrací na Václavském náměstí účastní jako psovod, se nakonec při jedné z těchto zásahových a potlačovacích akcí jasně vymezí a s několika kolegy odmítne splnit rozkaz: „Když jsem viděl, že protestující lidé evidentně nic nedělají, tak jsem neviděl důvod je rozhánět. Navíc - nebyl to žádný násilnický dav, jen veřejně říkali svůj názor.“ Poručík Pinc byl následně zproštěn funkce.

Eva Vorlíčková se lednových demonstrací na Václavském náměstí účastnila a vybavuje si dodnes tehdejší frustraci ze surového policejního zásahu. O několik měsíců později, 28. října, byla na Václavském náměstí zatčena při další demonstraci k výročí vzniku republiky. „Jenže za pár dní přišel 17. listopad a bolševik si mohl trhnout nohou,“ dodává. Tehdy se dostala s pochodujícím davem až na Národní třídu a když demonstranty začal svírat policejní kordon a vznikla panika, dokázala se sebezáchovně vsoukat pod stojící auto v Mikulanské ulici.

Pojďte s námi

Listopadové dny roku 1989 prožíval Ludvík Pinc ve službě. Jistou křižovatkou jeho života se stala listopadová porada příslušníků městské správy VB v Praze - Ďáblicích, které se účastnil: „Tehdy tam padaly návrhy, že příslušníci budou fasovat zbraně a půjdou do lidí. A na té schůzi se našla skupina lidí, kteří jasně prohlásili, že nesmíme dopustit krveprolití. Sepsali jsme prohlášení a já odjel se dvěma kolegy jednat se studenty.“ Právě tehdy se podařilo domluvit Pincovo vystoupení na demonstraci, která se měla konat 26. listopadu na Letné, což se také skutečně stalo. I ze zvukového záznamu je dodnes slyšitelné jeho vnitřní rozrušení a napjaté očekávání, jak celé vystoupení vyzní. Nakonec po jeho slovech následovalo mohutné skandování „odvahu“ a „pojďte s námi“.

A jak se vyvíjely životní cesty obou našich protagonistů v polistopadovém „čase“ a jak dnes, po čtyřiadvaceti letech, reflektují naši současnost, i o tom vypráví radiodokument „17. listopad 1989 aneb Paralelní světy“.