1. den: Představení
Začalo to docela nevinně. Sešli jsme se v příjemném prostředí gorilího pavilonu pražské zoologické zahrady. Venku mlha a sychravo, uvnitř teplo a kolektiv lidí, které spojil na řadu týdnů společný zájem o jednu obyčejnou gorilí rodinku.
Ale ještě než bouchlo šampaňské, kterým jsme si připili na zdar celé akce, došlo k neočekávané události. Statný gorilí samec Richard, samý sval a ani gram tuku, nám bez okolků ukázal, co si myslí o novinářích. A zvláště o těch, co třímají fotoaparáty s velkými objektivy a blesky či kamery. Bez váhání zaútočil na skleněnou tabuli a pavilonem se ozval zvuk doslova dělový. Stačilo jediné varování a každý věděl, jak jsou karty rozdány, kde je hranice, za kterou není radno vstoupit.
Na úspěch celé reality show Odhalení, kterou pořádá Český rozhlas ve spolupráci s Českou televizí a Zoo Praha, připili ředitel zoo PhDr. Petr Fejk, ředitel Českého rozhlasu Ing. Václav Kasík a vedoucí projektu Odhalení Mgr. Miroslav Bobek.
Představme si ale ve stručnosti i hlavní aktéry naší reality show tak, jak je vidí kurátor pražské zoo RNDr. Pavel Brandl a ošetřovatel Marek Ždánský: "Richardovi bude čtrnáct let. Narodil se v Německu, potom v šesti sedmi letech, když dospíval, tamní skupinu musel opustit. Bohužel pro něj v Evropě nebyla vhodná samice, kde by mohl založit vlastní rodinu, tak byl umístěn do samčí skupiny v anglickém Paytonu. Zde byl dohromady se sedmi samci. Z této skupiny jsme si ho vybrali my sem, když jsme zakládali novou skupinu goril po povodni. Můžu říct, že když Richard přišel, tak jsme s napětím čekali, co to bude za samce, protože jsme se báli, aby v Paytonu nebyli jen samci, kteří by nedokázali pářit samice nebo by byli neplodní. Ale Richard, když poprvé vylezl z přepravního boxu, byl obrovský, nádherný, takového samce jsme tady neměli," říká Marek, vrchní inspektor chovu lidoopů v zahradě.
"Richard je krásná gorila. Richard je krásný samec, nevidíme u něj žádné znaky, které mají někdy gorily v lidské péči, jako třeba tlusté břicho. Je to prostě mladý atlet, zároveň už ale téměř dospělý samec, je stříbrohřbetý, takže si ho nemůžeme v té skupině našich goril s nikým jiným splést. Prostě je to největší zvíře, velmi impozantní a zároveň velmi klidné a rozvážné, se stříbrným hřbetem. To je Richard," dodává Pavel. Marek ještě doplňuje: "Hmotnost Richarda minulý týden byla 208 kilogramů. Když se na něj podíváte, tak to je samý sval, žádná obezita. A přitom běžný samec mívá 160 až 180 kilogramů. Když k nám přišel, tak vážil dokonce 215 kilogramů. Ne, že by nám nějak pohubl, ale jak se dal s tou skupinou dohromady, s těmi samicemi, tak samozřejmě nějakým způsobem musí vyvíjet aktivitu."
"Richard je pro mě kliďas a Richard je zároveň velmi konzervativní. Dalo by se říct, že je na sebe opatrný. Richard má výbornou povahu. Já si pamatuji už několik samců. V zahraničí, kde jsem pracoval, tak tam byli samci většinou agresivnější, ale Richard je úplně jiný. Na Richarda se dá sáhnout, komunikuje s námi, je zvědavý, i když je povahově hodně zdrženlivý. Dlouho mu trvá, než se nějakým způsobem zaběhne. Příklad byl, když šel poprvé do tohoto výběhu, tak si vylezl ven, tam si sedl, a než vůbec došel za "holkama" ven do výběhu se projít, tak uběhlo půl roku. On je takový svérázný, všechno mu dlouho trvá. A když je nějaká novinka, tak ona ho hned nezajímá, ale potom, když se otrká, tak všechno prohlíží, studuje. Na rozdíl od jiných samců, on dokáže přemýšlet, když něco někam zapadne, do nějaké skulinky, tak on jde do výběhu, najde si klacek, udělá si z toho špičku a vyndá to z té skulinky. Takže on umí různě přemýšlet, jak a co by se dalo nějakým způsobem vyndat, co by si mohl podat," opět doplňuje Pavel.
"Druhá v žebříčku je Shinda," říká Pavel Brandl. "Narodila se v Holandsku stejně jako Kijivu. S celou skupinou přicestovaly do australské Sydney. A po řadě let strávených v Sydney musely sydneyskou skupinu opustit, protože se dostaly do věku, kdy už by je mohl začít pářit jejich vlastní otec. Tehdy se podařilo našemu řediteli, doktoru Fejkovi, vyjednat transfer do pražské zoo, takže v roce 2001 přišly do Prahy poprvé. Ještě jednou nás opustily na krátkou dobu po povodních v roce 2002, když byl pavilon v rekonstrukci, cestovaly do Dvora Králové a odtud se snad už definitivně vrátily do Prahy. Takže jde o zvířata opravdu extrémně cestující, což nebývá u lidoopů zvykem."
"Obě gorilí samice jsou úplně jiné. Když se podíváme na Shindu, tak to je samička, která všechno nové musí prozkoumat, je to zvíře, které všechnu potravu by nejradši shromáždilo pro sebe, a tady je proslulá tím, že zkoumala ohrazení venkovního výběhu, které se jí téměř podařilo úspěšně překonat," dodává Pavel.
A Marek pokračuje: "Shinda je povahově velmi zvláštní. Já osobně si myslím, že ona spíš za tu svoji povahu v současné době moc nemůže. Shinda má velký problém. Aby nemohla zabřeznout s vlastním otcem, tak má v rameni daný implantát proti zabřeznutí. Když přišla k nám, tak jsme jí ho chtěli odstranit. U Kijivu se to podařilo, Shindě jsme ho nenašli. Už několikrát jsme ji vyšetřovali, měli jsme tady i lidské doktory, ale marně. Implantát se uvolnil a nějakým způsobem putuje po těle a dál funguje. Zjistili jsme, že ta účinnost je ještě docela vysoká, takže i když se každý měsíc páří s Richardem, mládě mít nemůže. Proto je rozhozená i hormonálně, takže má břicho, jako kdyby čekala mimino, ale bohužel. Není to tedy tím, že by byla přežraná nebo tlustá. Musíme počkat, až ten implantát odezní a ona konečně s Richardem zabřezne. Ona by to mládě hrozně chtěla a nechápe, proč ho nemá. Bohužel v tuhle chvíli my jsme udělali všechno možné, takže musíme počkat, až to odezní."
"Shinda je zákeřná, dokázala by nám ublížit. Určitě čeká na moment, kdy by ošetřovatel zaváhal, a ona ho třeba čapne za nohu nebo za kus trička a je schopná to třeba utrhnout. Je tvrdohlavá, ona dělá, že to nevidí, ale přitom má všechno 'zmáknutý' a ví, jak přelézt nebo se někam dostat. O všem má přehled, ona vypadá, že je tlustá, ale je tak rychlá, až se to někdy vůbec nezdá." Tak nám druhou samici představil Marek.
Kijivu je o rok mladší než Shinda, takže je jí třináct let. Se Shindou jsou ze stejné skupiny, přicestovala z Austrálie. Měla tu výhodu, že implantát neměla, takže když se dala s Richardem dohromady, hned zabřezla. Má jednu nevýhodu - je to velký nervák. Už s tím přišla a dává to najevo tak, že se jakoby drží za uši. Dá si ruce v pěst a dá si je k uchu. Vypadá to, jako když telefonuje.
Nejmladším členem skupiny je Moja. "Mláděti říkáme raději Mojik. Je to takové indiferentní označení. My totiž v podstatě nemůžeme určit, zda máme Moju nebo Mojáka. Jinak zajímavé je zejména tím, že je to první mládě v České republice, to z něj dělá téměř V.I.P.," říká Pavel. A Marek opět pokračuje: "Moja se narodila 13. 12. 2004, přesně na den 13 let po mém příchodu do zahrady. Je to takový náš brouček. Teď jí bude rok, už konečně začíná chodit od mámy."
"Váhu znám, protože nám vlezla na váhu, kterou máme zabudovanou v zemi. Takže když přes ní jde, teď, jak začala sama lézt, tak jsme ji zvážili. Je to necelý měsíc, a měla šest kilo. Porovnávali jsme to s jinými zoologickými zahradami, váha je optimální na její věk. Z Richarda vůbec nemá respekt, takže si klidně vedle něj sedne. Ono to vypadá kouzelně, když vidíte takového malého prcka a vedle něj dvousetkilový obr. Tak to je naše malá Moja."
