Zdeněk Štěpánek: Zajímá divadelní klasika mladou generaci? U Lucerny tomu tak bylo
Vynikajícího herce Národního divadla, Zdeňka Štěpánka, mají pamětníci spojeného s velkým počtem skvěle pojatých divadelních i filmových rolí. Méně je známo, že působil také jako divadelní režisér.
Realistické herectví Zdeňka Štěpánka (1896-1968), které si dnes připomeneme krátkou ukázkou z Jiráskovy Lucerny, je často označováno jako pokračování vojanovské a vydrovské tradice. Ve Vinohradském divadle, na začátku své kariéry, hrál muže s kladnými a zápornými vlastnostmi, kteří jdou pevně za svým cílem (Shakespearův „Hamlet“, Čapkův „Loupežník“ či Mahenův „Jánošík“), nebo muže vnitřně rozervané (ve hrách „Živá mrtvola“, „Bratři Karamazovi“, „Král Václav IV.“, „Idiot“ a další). Uplatňoval se nejen v rolích tragických, ale i v tragikomických a komických.
V Národním divadle, kam přešel v roce 1934 a působil zde až do své smrti, pak tyto své polohy herectví ještě víc rozvinul. Hrál hrdinské a charakterní role Marca Bruta v „Julii Caesarovi“, Maršála v Čapkově „Bílé nemoci“, Mikuláše Dačického z Heslova ze „Zvíkovského raráška“ a „Paní mincmistrové“, či Cyrana z Bergeracu ze stejnojmenné hry. Vrcholem jeho divadelního herectví byla role Krále Leara. Štěpánek skvěle využíval svoji mimiku, pohyby těla a svůj hlas s nezvykle širokým rejstříkem
Divadelní režii se začal věnovat až v pokročilém věku. V roce 1964 nastudoval na naší první scéně Jiráskovu Lucernu. Šlo v pořadí už o osmé nastudování této hry s politickými, současně i pohádkovými motivy na Národním divadle. Inscenace se tehdy hrála od dubna 1964 do května 1967 a dočkala se úctyhodných 158 repríz. Vystupovali v ní nejslavnější herci tehdejšího činoherního souboru – jmenujme jen například Danu Medřickou, Marii Tomášovou, Františka Smolíka, Bohuše Záhorského, Leopoldu Dostálovou, Luďka Munzara, Miloše Nedbala a Františka Filipovského… Štěpánek si sám přisoudil oblíbenou roli vodníka Ivana, v níž se alternoval se Stanislavem Neumannem.
Inscenace Lucerny vzbudila tehdy velký ohlas u mladé generace. Zdeněk Štěpánek ve zvukovém záběru vysvětluje, proč tomu tak bylo.
V další zvukové ukázce je zachycena část monologu vodníka Ivana v podání Zdeňka Štěpánka.