Zaměřeno na jedovaté houby

Muchomůrka zelená
Muchomůrka zelená
V dnešním díle seriálu se zaměříme na obávanou vlastnost hub, a to je jejich toxicita. Povídali jsme si s RNDr. Mgr. Jaroslavem Klánem, CSc. z Ústavu soudního lékařství a toxikologie 1. lékařské fakulty UK v Praze, kde působí jako klinický bioanalytik pro soudní toxikologii. Diagnostikou otrav houbami a rostlinami se zabývá už třicet let.

V houbách najdeme řadu přírodních toxinů, chemických látek biologického původu, které mají specifické vlastnosti. Jmenujme například falotoxiny a amatotoxiny, které se nacházejí zejména v muchomůrkách. Odkud se jedy vlastně v houbách berou?
Houbové toxiny se tvoří nejvíce v půdě, kde je hlavní život houby, ale samozřejmě v plodnici jsou také. Jsou to tzv. sekundární metabolity, tzn. nepodílejí se na hlavních metabolických cyklech, ale jsou to spíše odpadní látky. Dokonce tzv. Darwinova teorie uvádí, že pomáhají příslušné houbě v boji o život, že kompetičně tak potlačuje své konkurenty - ale ukázalo se, že to zřejmě pravda není. Hlavní důvod, proč se ty toxiny tvoří, ale neznáme. Přikláníme se k názoru, že to jsou náhodné sekundární metabolity, které nemají zřejmou biologickou funkci.

Toxicita některých hub se často vztahuje jen na člověka, zatímco pro jiné živočichy nepředstavuje vážnější nebezpečí.
Látky, které houby vyrábějí, nemusí být jedovaté pro všechny živočichy. Příkladem je třeba muchomůrka zelená, což je nejjedovatější houba, ale plzáci a další živočichové jí běžně bez problému konzumují. Dokonce ani pro laboratorní krysu není jedovatá, ovšem člověk po jejím požití rychle zemře.

U nás se jedovatými houbami ročně přiotráví průměrně 300 až 400 lidí. Jen několik případů z nich ale končí smrtí. Kolik jedovatých hub z celkového množství nás tedy může v našich podmínkách ohrozit?
U nás je kolem 3000 druhů velkých hub, tzn. těch viditelných očima, a zhruba 300 až 400 je jedovatých. Zahrnul jsem do toho ale také jedovaté houby, jež způsobují banální otravy, které příliš neuškodí. Hub, které způsobují závažné otravy, těch je málo, tak do deseti druhů.

Muchomůrka jízlivá

Mezi nejznámější jedovaté houby patří muchomůrky, nicméně nebezpečné jsou i další, méně známé druhy, například pavučince.
Kdybychom vzali obsah toxinů, amanitinů a faloidinů, muchomůrka zelená by z tohoto hlediska byla nejjedovatější houbou. Existuje ještě jedna houba, která roste běžně na Jávě, je to Galerina sulciceps, nemá české jméno, ta obsahuje 3-5x větší množství amanitinů než muchomůrka zelená. Tato "čepičatka" je tedy vůbec tou nejjedovatější houbou na světě.

Už jsme zmínili některé toxiny, které činí houby jedovatými. Nabízí se otázka, jak jsou vlastně tyto toxiny po požití nebezpečné.
Tak jako u všech toxinů, záleží na dávce jedu, který požijeme. Jinými slovy, sníme-li omylem jednu jedovatou plodnici, je jiný průběh otravy než když sníme například tři. Nerad bych strašil, ale pokud sníme více plodnic muchomůrky zelené, veškerá terapie, kterou na záchranu života provedeme, nepomůže, výsledek bude fatální. Ale u té jedné plodnice je velká pravděpodobnost, že při současné terapii člověka zachráníme.

Z minulosti jsou známy riskantní pokusy francouzského lékaře Pierra Bastiena, který několikrát veřejně požil smrtelnou dávku muchomůrky zelené, a s pomocí volně dostupných léků se během několika dní uzdravil. Zatímco lékařská obec zůstává vůči jeho metodě kritická, čeští vědci vyvinuli účinnou terapii otravy, která se stala standardním léčebným postupem.
V medicíně nastal velký pokrok, to co platilo před dvaceti lety, už neplatí a terapie se stále vyvíjí. Je pravda, že dva čeští lékaři v 60. letech patentovali terapii, kterou převzal celý svět. Jedna látka , kyselina lipoová nebo thiooktová, se aplikovala do organismu v tzv. megadávkách. Je to látka, která chrání játra před toxiny. Po dvaceti letech se přešlo k něčemu účinnějšímu, začaly se dávkovat megadávky penicilinu. Dnes jsme zase postoupili, takže se používají jiné látky. Z rostliny ostropestřec mariánský se například získává silibinin neboli legalon. Díky technickému pokroku se praktikuje také hemoperfuze, filtrování krve, a do kapslí se toxin vychytává. Ale pozor, to může pomoci jen tehdy, když pacient přijde k lékaři včas.

Pavučinec plyšový

Na závěr si neodpustíme potřebnou prevenci. Jedovatým houbám se vyhneme, když dodržíme jednoduchou, ale osvědčenou metodu...
Zlaté pravidlo našich babiček je:"Sbírám jen to, co dokonale znám". Třeba jenom tři druhy hub.... V žádném případě nepoužívejme atlasy k tomu, abychom si určili houbu a pak jí snědli. To je zásadní nesmysl. Atlasů hub je nepřeberné množství v různé kvalitě provedení, a v každém je jenom výběr hub, nikdy se tam nevejdou všechny. Pro ty, kteří se už nechtějí učit, je nejlepší sbírat jen hřibovité houby, tedy takové, které nemají lupeny na spodu klobouku. Když dobře tepelně zpracujete hřibovitou houbu, nemůže se nic stát. Jsou mezi nimi ale hořké a palčivé druhy, takže je vhodné vždycky kousek klobouku ochutnat a sebrat houbu jen tehdy, je-li příjemné chuti. A ten kousek raději vyplivnout.

V seriálu o houbách byly také odvysílány následující příspěvky:
Léčivé houby
Zlatachtivé houby
Dřevokazné houby