Z Prahy o Ulánbátaru (čtvrtek 29. července 2004)

18 fotografií

Avalokitéšvara se do kláštera Gandan vrátil v roce 1996 díky pomoci Japonska a Nepálu. Jeho původní socha z roku 1911 byla zničena v roce 1937 a kov byl v Leningradě použit na výrobu nábojů. Je návrat Avalokitéšvary návratem lámaismu do Mongolska? Řekl bych, že jen do jisté míry. Kláštery ožívají, ale ani podpora ze zahraničí nemůže jen tak překonat desítky let ateismu. Zdá se mi - promiňte to zjednodušení -, že spíše než k víře se část Mongolů vrací k lámaistické tradici. Davásambú obětoval pokrm na oltářík ve své jurtě ne proto, že věří, ale proto, že se to sluší...

Po příletu z asijského Ruska působí Ulánbátar velmi dobrým dojmem. V centru je to docela moderní metropole, byť i přes všudypřítomnou reklamu a dopravní zácpu působí poněkud provinčním dojmem. Co však nikde jinde neuvidíte, jsou "jurtoviště": celé čtvrti, které se skládají z jurt ohrazených prkennými ploty. "Před sto lety to tu celé bylo jedno velké jurtoviště," poznamenal Přemek po návratu z Muzea mongolské historie, kde viděl jakousi starou rytinu. Tehdy byl ovšem Ulánbátar uváděn v mapách pod jménem Urga; své nynější jméno, které znamená Rudý bohatýr, dostal až v roce 1924.

Říká se, že asi každý dvacátý nebo třicátý Mongol se domluví česky. Bude to nejspíš nadsazené číslo, ale v Ulánbátaru skutečně není problém potkat někdejší studenty českých a slovenských vysokých škol a v češtině si s nimi popovídat. Své pozice v této zemi jsme však - bohužel - do značné míry ztratili. Na ulicích je sice vidět otřískané karosy a v obchodech se prodávají oplatky Disco, ale to je asi tak všechno. Kromě Ruska, Číny, Jižní Koreje a dalších "velkých hráčů" nás ve svém vývozu do Mongolska velmi výrazně předstihuje například i Polsko. A tak spíš než naše vlastní výrobky nás v Mongolsku reprezentuje pivo Old Czech, které má na etiketě a na zátkách siluetu Myslbekovy sochy svatého Václava...