Z Madhjapradéše do Gudžarátu

"Silnice jsou tady jako v Biháru," prohodil náš řidič Uméš Šimpí. To přirovnání už něco znamenalo, protože v rozvráceném Biháru jsou prý bezkonkurenčně nejhorší silnice na světě. Madhjapradéš ostatně stejně jako Bihár patří k nejchudším státům indické federace. Z původně hladkého povrchu zdejších silnic zůstaly už jen ostrůvky asfaltu oddělené kamenitými prohlubněmi i vyslovenými jámami. Čety silničářů, ve kterých převažují ženy vyzbrojené jen lopatami, motyčkami a mísami na přepravu materiálu, svádějí se stavem komunikací skutečně nerovný boj.

Po několika dnech jsme opustili Altynaj a vydali se za Iristem do jižního Gudžarátu. Všichni jsme už začínali vypadat značně opotřebovaně, jen Uméš měl pořád nažehlenou košili a puky na kalhotách.

"Zajímalo by mě, jak to dělá," řekl jsem směrem k Ondrovi.

"To víš, je z kasty, kde se všichni muži stávali krejčími," usmál se. Pak se obrátil na Uméše a začal se vyptávat, co z kastovního systému ještě přežívá. Ukázalo se, že ani Uméšův bratr se nestal krejčím, i když oba šít umějí. Na druhé straně je pro ně naprostá samozřejmost, že jejich manželky jsou ze stejné kasty a že jim je vybíral strýc z matčiny strany.

"Než jsme se vzali, viděl jsem ji půl hodiny," zmínil se Uméš.

Za hranicí Gudžarátu začal hladký asfalt a na něm - nemohl jsem uvěřit vlastním očím - dlouhá přerušovaná bílá čára. Uméš zrychlil z dosud obvyklé třicítky na stovku. Věřili jsme, že následující den uvidíme Irista.