Vzácná madona z Osíka dostala současnou tvář
Nejstarší románská dřevořezba na našem území, Madona z Osíka, dostala novou tvář. Poprvé ji lidé viděli ve čtvrtek, v kryptě kostela Nalezení sv. Kříže, při zahájení festivalu Smetanova Litomyšl. Vzácná dřevěná madona se dochovala jen jako torzo bez tváře. Originální umělecká intervence předního českého architekta Josefa Pleskota ji přesouvá z muzejního depozitáře k současnému člověku, do centra aktuálních otázek dneška.
Starobylá románská socha Madony s dítětem byla objevena před 6 lety v Osíku u Litomyšle.
Jan Royt: „Socha Panny Marie z Osíka je jedna z nejstarších dřevěných mariánských soch na našem území a s velkou pravděpodobností se sem dostala druhotně, nikoli v tom 12. století, kdy byla vytvořena. Ta socha vznikla pravděpodobně někde v severovýchodním Švýcarsku a jde o opravdu významnou sochařskou památku, která ovšem pochází ze soukromé sbírky. Její původ je nejasný.“
Unikátní kultovní předmět, byl objeven v pozůstalosti malířky Ludmily Jandové. Drobná soška měřící 34 cm byla poprvé vystavena před 2 lety ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Z minulosti si madona nese bolestné znamení – chybí jí tvář. Jak o svůj obličej přišla, nevíme, můžeme se jen domnívat, že hlava mohla být odťata v průběhu jedné z obrazoboreckých bouří, které se přehnaly i naším územím.
Jan Royt: „Takováto socha madony bez hlavy může být součástí uměleckých sbírek jako umělecké dílo, kde nevadí nepřítomnost hlavy, ale je to socha madony a můžeme třeba zvažovat i její liturgickou funkci a v tu chvíli není možné prezentovat věřícím sochu bez hlavy.“
Socha tedy ztratila svůj původní význam, přestala komunikovat s člověkem, přestala být ochranitelkou. Když přišli Litomyšlští za architektem Pleskotem s tím, že chtějí v kryptě kostela Nalezení sv. Kříže madonu vystavit, zrodila se touha vrátit tento civilizační relikt zpátky do života:
Josef Pleskot: „Vznikla myšlenka: dáme tomu reliktu naší tvář, nebo naší identitu, umíme se na tu sochu podívat naším pohledem, umíme ji vrátit zpátky do plnohodnotného života, nebo ji necháme jenom v oboru depozitárních artefaktů, které se čas od času vyndají z vitríny a ukážou se na výstavě?“
Josef Pleskot chybějící tvář madony dotvořil zcela současným způsobem.
Josef Pleskot: „…my jsme si řekli, že nejde o konkrétní tvář, řekli jsme si, že jde o něco víc, o tvář v tom celistvém pohledu, vlastně o tvář ztracené identity.“
To také můžeme chápat tak, že jde o tvář ztracené identity křesťanství v Česku. Architekt Pleskot nešel cestou rekonstrukce, jak asi původní tvář měla vypadat, nevytvořil ani konkrétní tvář odpovídající naší současné představě ideálu ženy a matky, zraněné místo zakryl ohnutým zlatým páskem plechu.
Josef Pleskot: „Takže vlastně ten plech dotvoří siluetu té madony tak, jak asi má být a zároveň ten plech bude kopírovat tu ránu, ten úlomek, ten pahýl takovým způsobem, že se jí vůbec nedotkne. Takže vlastně se vytvoří taková rouška, která se té madony nebude ani v jednom bodě dotýkat.“
Tato rouška je zároveň i projekčním plátnem naší představivosti, zrcadlem, či průhledem do jiného světa.
Josef Pleskot: „Ten plech je taky ze zlata, takže se zrcadlí, je zlatý zevnitř, takže zrcadlí tu ránu, ale v té čelní ploše je možné vidět sebe, je tam možné zahlédnout vlastní tvář, tvář kamaráda, nebo lidí, kteří jsou v okolí.“
Norbert Schmidt (kurátor výstavy): „Výstava vlastně klade možná víc otázek než odpovědí. Klade otázky po způsobu prezentace, po tom, jak máme s takovým předměty z minulosti zacházet, jak máme zacházet s torzy, jak vlastně máme taková díla vystavovat – jestli se smí nebo nesmí vracet do sakrálního kontextu. Do jaké míry ho můžeme naznačovat, do jaké míry ho můžeme uskutečňovat, protože v té Litomyšli je to všecko na hraně.“
Josef Pleskot: „Já se nikdy nespokojím s nějakým ukončeným vývojem věcí, prostě dokud žijeme, máme pořád povinnost to, co jsme zdědili, rozvíjet, aktualizovat, neukládat do depozitářů, ale používat.“
Celá instalace Madony je vložena do světelné schrány, která může připomínat niku románského kostela nebo skříň gotického retáblu. Dostala i zcela moderní zvukovou klenbu od skladatele Slavomíra Hořínky, který použil upravené nahrávky z okolí kostela sv. Anny v Jeruzalémě. Nová tvář nejstarší české madony bude v Litomyšli k vidění do konce roku.
