Vysílání Čs. rozhlasu v průběhu srpnových dnů 1968

Na schůzkách, které se uskutečnily 29. července v Čierné nad Tisou a 2. srpna v Bratislavě, se českoslovenští představitelé zavázali splnit dva požadavky sovětského vedení: provést změny ve státních a stranických orgánech a obnovit centrální kontrolu nad stranickým aparátem a sdělovacími prostředky. Dubček a pražské stranické vedení ani jednu z těchto podmínek nesplnili.

Vezmeme-li v úvahu pomalé stahování vojsk zemí Varšavské smlouvy, která se na území ČSSR pohybovala od června 1968 v rámci cvičení Šumava, dále pak vliv tzv. zvacího dopisu, který "sovětům" zaslala skupina konzervativních členů předsednictva ÚV KSČ (signatáři: Indra, Kolder, Kapek, Švestka a Biľak) prostřednictvím sovětského velvyslance 14. srpna, je zřejmé, že v polovině srpna bylo o vojenském zásahu rozhodnuto.

Sedm srpnových dnů

Mezi všemi sdělovacími prostředky, které v průběhu celého roku 1968, zejména pak v třetím srpnovém týdnu, sehrály důležitou roli, zaujal jedinečnou a vůdčí úlohu rozhlas. V situaci, kdy se vývoj událostí valil z minuty na minutu, kdy byli odvlečeni vedoucí představitelé státu, kdy hrozilo, že zemi zachvátí chaos, tu zůstalo především rozhlasové vysílání, které se ujalo nejen funkce informační (směrem k domácím i zahraničním posluchačům), ale také organizátorské, integrující celospolečenské dění. Situaci, v níž se rozhlas během sedmi srpnových dnů ocitl, a role, které na sebe převzal, je možné do jisté míry srovnat se situací v květnu roku 1945. Obě tyto mezní situace lze označit za vrcholné okamžiky působení rozhlasu na našem území.

V úterý 20. srpna před polednem byl programový náměstek ústředního ředitele rozhlasu Rostislav Běhal povolán na sekretariát tajemníka ÚV KSČ Čestmíra Císaře, kde dostal důvěrnou informaci o tom, že se odpoledne bude konat zasedání ústředního výboru KSČ. Na něm se prý skupina protireformních členů ÚV pokusí vyvolat hlasování a odvolat Dubčekovo vedení, zrušit platnost tzv. Akčního programu a zabránit svolání XIV. sjezdu strany, který byl naplánován na září. Pokud by se tento scénář naplnil, hodlal A. Dubček vystoupit na veřejném mítinku, který měl být svolán na Staroměstské náměstí. R. Běhal dostal za úkol uvést techniku rozhlasu do pohotovosti a zajistit přímý přenos ze Staroměstského náměstí.

Rostislav Běhal (v té době zastupující nepřítomného ústředního ředitele Zdeňka Hejzlara) ihned informoval šéfredaktora zpravodajství Jiřího Kmocha, vedoucího domácího zpravodajství Karla Lánského a vedoucího ústředního technického provozu Josefa Havlíčka. Technika i redakční týmy byly uvedeny do pohotovosti. Z redaktorů zpravodajství byli přítomni Jeroným Janíček, Věra Šťovíčková, Jiří Dienstbier, kolem 19.00 hod. se dostavil také Karel Jezdinský. Po 19.00 hod. bylo zřejmé, že se zamýšlený mítink s největší pravděpodobností neuskuteční, a rozhlasové vedení pohotovost zrušilo. Kromě běžné služební posádky se ostatní rozhlasoví pracovníci rozešli, měli však za povinnost zůstat v telefonickém dosahu.

Po 22.00 hod. zavolal Běhala domů Karel Hoffmann (ředitel Ústřední správy spojů) a požádal ho, aby se dostavil do jeho úřadu. O tomto neobvyklém pozvání informoval Běhal ještě před svým odchodem J. Kmocha. Když po 23.00 hodině dorazil Běhal do budovy Ústřední správy spojů, byla u Hoffmanna už řada dalších osob, asi 20-30 lidí, mezi nimi někdejší ústřední ředitel Čs. rozhlasu Miloš Marko, zástupce KSČ v časopise Otázky míru a socialismu Pavel Auersperg a místopředseda ÚV Národní fronty Miloš Vacík. Hoffmann Běhala odvedl do vedlejší místnosti, kde seděl pouze jediný člověk, Karel Hrabal (tehdejší náměstek ústředního ředitele Čs. rozhlasu pro Zahraniční vysílání). Hoffmann vzápětí Běhalovi sdělil, že touto dobou přistávají na ruzyňském letišti letadla a že země je obsazována vojsky zemí Varšavské smlouvy. Dále Hoffmann programovému náměstkovi oznámil, že je nezbytné, aby spolu s Hrabalem odjeli do rozhlasu a zajistili odvysílání zprávy, kterou dostanou. Bylo evidentní, že půjde o vyjádření, které se pokusí okupaci legalizovat.

Rostislav Běhal odmítl příkaz vyplnit. Hoffmann dal najevo, že s touto variantou počítal, a sdělil, že vtom případě se úkolu ujme Miloš Marko. Vyslovil navíc hrozbu, že pokud by se ze zpravodajství mělo ozvat něco jiného nežli oficiálně doručená zpráva, dá příkaz k vypnutí vysílačů. Hrabal a Marko odjeli do rozhlasové budovy sami.

Jiří Kmoch ještě před jedenáctou hodinou večerní svolal do rozhlasu řadu zpravodajců a techniků, mezi nimi i Josefa Havlíčka. (Zprávu o tom, že hranice překročila vojska zemí Varšavské smlouvy, dostal mezitím Jiří Kmoch stejně jako řada dalších redaktorů telefonicky od vedoucího zpravodajské směny Miroslava Zázvorky). Havlíček šel okamžitě na tzv. galerii, tedy do technického centra s hlavním přepojovačem pro odbavování veškerých programů. Bylo nezbytné zajistit, aby spoje nevypnuly vysílání ve dvě hodiny po půlnoci, kdy vysílání pravidelně končilo. Vedoucí směny na galerii Otto Urban zavolal na rozhlasovou ústřednu a dohodl, že konec vysílání bude posunut. Požadavek byl spoji potvrzen a jeho splnění bylo přislíbeno.

Karel Lánský: "S Markem přišel Miloš Vacík a doprovod několika příslušníků Státní bezpečnosti. Marko střídavě tvrdil, že přišel z pověření Dubčeka, pak zase, že mu volal Hejzlar z Bratislavy. (...) Marko se usadil v kanceláři programového náměstka (...), střídavě u něho seděli Jiří Kmoch, Igor Kratochvíl nebo já s dalšími, abychom zjistili jeho záměry, případně znemožnili realizovat zatím neznámé plány. (...) V každém případě se nakonec o nic nepokusil."

Přítomnost a činnost Miloše Marka v rozhlase oné noci z 20. na 21. srpen 1968 je ve vzpomínkách téměř všech pamětníků opředena pouze dohady. "Stále byl s někým ve spojení a dokonce i když začaly létat do oken střely a na nároží Vinohradské a Balbínovy ulice vybuchl tank a sypala se okna, neopustil telefon, stáhl si ho pod stůl, lezl pod stolem po čtyřech a telefonoval. Proč se tam stále zdržoval, když věděl, že ho nikdo nerespektuje?"

Součástí okupačního scénáře byla představa rychle provedeného vládního i stranického převratu na zasedání předsednictva ÚV KSČ dne 20. srpna, přehlasování a svržení Dubčekova stranického vedení a ustavení tzv. dělnicko-rolnické vlády. Tento plán v zárodku ztroskotal. Je velmi pravděpodobné, že organizátoři chystaného převratu měli v záloze připraveno i několik lidí z okruhu rozhlasových pracovníků, kteří dostali za úkol zajistit vysílání, jež by hovořilo ve prospěch dělnicko-rolnické vlády. Šéfem této skupiny se měl stát Miloš Marko.

Redaktoři přítomní v tu dobu v rozhlasové budově se soustředili na přípravu odvysílání stanoviska ÚV KSČ. To však stále nepřicházelo, a tak zhruba od 1.30 hod. (tedy už 21. srpna) začal rozhlas (ústy hlasatele Vladimíra Fišera) vysílat na stanici Praha a na všech připojených vysílačích upozornění, aby posluchači nevypínali přijímače, probudili své sousedy a vyčkali důležité informace, která se v brzké době objeví ve vysílání.

Prohlášení ÚV KSČ se posléze do rozhlasu dostalo (Zdeněk Mlynář, člen tehdejšího předsednictva ÚV KSČ, je po telefonu nadiktoval stenografce) a těsně před druhou hodinou je Vladimír Fišer začal číst. Přečetl ovšem několik slov a vysílače zmlkly. Karlu Hoffmannovi se podařilo splnit hrozbu a signál středovlnných vysílačů nechal vypnout. Kompletní znění zprávy si mohli v tuto noční chvíli vyslechnout pouze posluchači rozhlasu po drátě. Ve vinohradské budově probíhala usilovná snaha dostat vysílače znovu do provozu.

Josef Havlíček: "Na dispečinku radiokomunikací se mi představil jakýsi pan Miškovský. (...) Zeptal se, jestli mám vůbec nějaké oprávnění takové věci vyšetřovat." Tento pan Miškovský prohlásil, že k vypnutí došlo na příkaz ing. Hoffmanna a že není oprávněn příkaz porušit. Havlíček se ho pokoušel přesvědčit, aby vysílače opět zapnul, ale zpočátku marně. Zpravodajové se tedy po složitém úsilí telefonicky zkontaktovali s představitelem ÚV KSČ - podařilo se jim sehnat Josefa Smrkovského. V rozhovoru, který technici natočili z telefonu, se Smrkovský obrací na celé vedení Ústřední správy spojů a důrazně oznamuje, že skupina kolem K. Hoffmanna nemá žádné oprávnění jakkoli omezovat rozhlasové vysílání, že jde o protiústavní činnost a že se z těchto skutečností bude Hoffmann zodpovídat. Teprve pod vahou tohoto argumentu souhlasil Miškovský s tím, že spoje opět uvedou vysílače do provozu. Zprovoznění vysílačů trvalo ovšem déle - teprve mezi čtvrtou a pátou "ožily" všechny ty, které nebyly dosud obsazeny okupačními vojsky. (Obsazena byla například už Bratislava a některá krajská studia.) Z hlavních vysílačů fungovaly všechny - včetně VKV.

Věra Šťovíčková, Jeroným Janíček, Karel Jezdinský a redaktoři zpravodajské směny začali od půl čtvrté připravovat ranní vysílání. V půl páté byly vysílače zapnuty a vysílání bylo zahájeno. Kromě základních informací bylo okamžitě - a pro většinu obyvatel poprvé v celém znění - přečteno stanovisko ÚV KSČ odsuzující vstup cizích vojsk na naše území. Kromě několikrát čteného prohlášení se ve vysílání od prvních chvil ozývaly výzvy ke klidu, k nástupu do práce, disciplíně a uvážlivosti. Od samého rána začaly do rozhlasu docházet (telefonicky a telegraficky) rezoluce vyjadřující jednoznačnou podporu stanovisku ústavních orgánů. Objevily se první výzvy k okamžitému svolání XIV. sjezdu KSČ. Tyto informace se neprodleně dostávaly do vysílání.

Současně však - těsně před 5.00 hod. - se poprvé na vlně 210 metrů ozývá ilegální vysílač, který se hlásí pod názvem Vltava, a špatnou češtinou a slovenštinou začíná šířit prohlášení agentury TASS a další informace, které mají za úkol politicky podporovat akt okupace a předkládají tuto agresi jako projev "bratrské pomoci". Vysílačka, působící kdesi v okolí Drážďan, nabídla jako jedno z prvních stanovisek provolání vrchních velení pěti zemí, podílejících se na agresi, adresované Čs. lidové armádě s výzvou, aby se nedala zneužít provokatéry a aby byla připravena ke společné akci proti všem útokům na socialistické vymoženosti. Vysílání Čs. rozhlasu na její působení upozorňuje poprvé v 5.11 hod. a poté pravidelně varuje: "...upozorňujeme posluchače, že s Československým rozhlasem nemá toto vysílání nic společného."

Kolem šesté hodiny ráno Československý rozhlas odvysílal osobní vzkaz Alexandra Dubčeka, kterým se obracel na všechny pracující, aby nastoupili na svá pracoviště.

Mezitím už ovšem také přicházely zprávy o prvních zastřelených, o střetech okupačních vojsk s civilisty. Úkolem všech, kteří v tuto chvíli tyto zprávy zprostředkovávali posluchačům, bylo především zabránit dalším tragédiím. Před 7.00 hod. se ruské tanky - po peripetii na horním konci Václavského náměstí, kde vojáci rozstříleli fasádu Národního muzea v domnění, že útočí na rozhlas - pomalu sunuly k rozhlasové budově. V postupu jim bránil dav lidí, z něhož občas vylétaly kameny a jiné předměty. Nebezpečí konfrontace těžké vojenské techniky s neozbrojeným davem hrozivě narůstalo. Vojáci začali střílet do vzduchu, do oken rozhlasu a protějších budov. Stopy po střelách zůstávají na fasádě domu číslo 17 na Vinohradské třídě patrné i po více než třiceti letech.

Jiří Dienstbier: "Vyšel jsem na balkón a všiml si, že tanky, předtím rozestavěné, se nad vinohradským tunelem řadí do kolony. Také živá barikáda pochopila, že teď to může být vážné. Lidé zmlkli a podvědomě se tiskli k sobě, jako by tím mohli čelit tunám oceli. Tanky vyrazily, řidič prvního na okamžik zaváhal, ale pak se pomaličku znovu rozjel. Začal jsem křičet: ,Rozestupte se a otočte se k nim zády.' Ti, kteří mě slyšeli, se rychle tlačili k chodníkům. Ostatní bleskurychle pochopili. Během několika vteřin se barikáda rozdělila na dvě ještě těsnější zátky na obou stranách ulice."

Další tanky se k rozhlasové budově začaly valit z horní části Vinohradské třídy, kam se dostaly Italskou ulicí. Dav lidí se opět pokusil postavit jim do cesty barikádu z aut, nákladních vozů, tramvají. Vojáci rozpoutali divokou přestřelku z kulometů a samopalů. Okna rozhlasu se začala tříštit. Kdosi mezitím prorazil nádrž jednoho tanku a ten začal hořet. Požár posléze zachvátil i obytný dům na rohu Balbínovy a Vinohradské ulice v těsné blízkosti rozhlasu. Byli zde první ranění, posléze i mrtví.

Celková bilance dramatického střetu v okolí rozhlasu dne 21. srpna 1968: na místě zahynulo či na následky zranění posléze zemřelo patnáct lidí.

Josef Havlíček: "Asi v půl osmé jsem byl ,na hledačce', abych okamžitě přišel na hlavní přepojovač. Tam už na mě čekali tři muži. Dva jsem poznal v noci, kdy je přivedl Hejda (velitel rozhlasové jednotky milice - pozn. aut.), ten třetí, štíhlý, v šedém obleku, žádal osádku hlavního přepojovače, aby okamžitě přerušila vysílání. Otto Urban, vedoucí směny na galerii, prohlásil, že tam je od toho, aby vysílání šlo a ne aby nešlo. (...) Ptal jsem se toho třetího, kterého jsem dosud neviděl, jaké má pověření. Prohlásil, že je z vnitra, že mi žádné pověření dávat nebude a že mi nařizuje okamžitě vypnout vysílání. Vysvětlil jsem mu, že ani já o tom nemohu rozhodnout. (...) Ve zpravodajství mi řekli, že Rusové jsou už v hale, že už se do budovy dostali, takže během 5-10 minut budeme muset stejně vysílání zastavit. Dohodli jsme se, že pokud to půjde, budeme vysílat, pak se dá z režie operativního pracoviště hymna a po ní skončíme. S tím jsme se rozešli. (...) Zatelefonoval jsem na operativní pracoviště, aby dali hymnu. Po sjetí komentáře šla hymna. (...) Myslel jsem, že vysílání končí. Na chodbách začali běhat sovětští vojáci a když jsem přišel do druhého patra, ptal se mě Jiří Dienstbier nebo Igor Kratochvíl, jestli bychom ještě jednou-dvěma větami mohli do vysílání vstoupit. Vysílače byly ještě 'najeté', a tak se tam daly ještě dvě, tři zprávy a znovu hymna. Tím se stalo, že jsme ještě třikrát vstoupili do vysílání, posluchači z toho měli asi dramatický zmatek. (...) Běžel jsem znovu do zpravodajství, na chodbě chytil Karla Lánského a říkám: ,Bylo by účelné najet to vysílání znovu, ale někde jinde.'(...) V tu chvíli jsem samozřejmě nevěděl přesně jak, ale za pokus to stálo. Rychle jsme se dohovořili s Milošem Junkem o situaci a zda by nebylo účelné vysílat přes ,Péčko'."

Miloš Junek, náměstek ústředního ředitele pro techniku, prožil ve stejnou dobu setkání se zástupci ruského vojska. "(...) Ve druhém patře u páternosteru šla proti mně skupina sovětských vojáků, jeden v hodnosti podplukovníka, a s nimi šel i náš technik Luboš Šimek. (..) Podplukovník chtěl mluvit s ředitelem. Některý z rozhlasových pracovníků ukázal na mě. Podplukovník se postavil do pozoru, oznámil, že přichází jménem Varšavské smlouvy, že jejich úkolem je zastavit vysílání. (...) Pak chtěl, abych ho odvedl tam, odkud se vysílá. Mně nezbylo než ho tam odvést s ohledem na přítomnost našeho technika. Operativní pracoviště bylo už v té době vypnuté. Jeden voják z jeho ochranky vytáhl bajonet, aby odřezal šňůry, které tam viděl. Odstrčil jsem ho, vypnul jsem hlavní vypínač, zhaslo světlo, tím se uklidnili. (...) Na chodbě jsem konečně potkal Josefa Havlíčka. Návrh, aby se aktivovalo ,Péčko', jsem vzal na vědomí, ale jen jako přípravnou fázi, protože bylo vázáno na příkaz ústředního ředitele."

Po 8.00 hod. rozhlas vysílal záznam projevu prezidenta republiky L. Svobody, který poskytla televize. Rozhlasoví technici prezidentův projev natočili po lince z televizního záznamu a okamžitě nabídli do vysílání.

Závěrečné minuty ranního vysílání, kdy slova komentátorů a několikrát opakovaná státní hymna byly podmalovány střelbou ze samopalů, zůstanou asi nesmazatelně vryty do paměti všech, kdož ho byli svědky.

Kolem deváté hodiny vysílání na dobu přibližně dvou hodin umlklo. Skutečnost, že kolem 11.00 hod. znovu ožilo a pokračovalo ve sledu zpráv, informací, komentářů, sdělení, a to až do podvečera 27. srpna, byla zásluhou především technického štábu, jeho vynalézavosti, obětavosti a v nemenší míře i odvahy.

Studia na Vinohradské byla až na jednu výjimku vyřazena z činnosti. Technikům se podařilo uchovat v provozu studio 7, které se nachází ve skryté části budovy. Studio i s režií je umístěno přímo nad tzv. galerií, tedy nad pracovištěm, odkud se signál šířil k přepojovači na Správě spojů a odtud na vysílače. Galerie na první pohled v provozu nebyla, ale příslušná zařízení byla skrytě propojena, takže se dala používat přímo před očima okupantů. Její funkci mělo nahradit zmíněné "Péčko", pohotovostní pracoviště, umístěné na Žižkově poblíž rozhlasového areálu administrativních budov v Jeseniově ulici, zavrtané v terénní vlně a obrněné téměř jako vojenský kryt. Šlo o pracoviště, které mělo sloužit jako fonotéka pro pásky a některé další dokumenty, jež zde měly být ochráněny i v případě války, leteckého napadení či jiných katastrof. Souhlas ke zprovoznění tohoto pracoviště směl vydat pouze ústřední ředitel. Zdeněk Hejzlar se ze služební cesty do Bratislavy vrátil kolem 21.00 hod. a ihned vystoupil ve vysílání. Posluchače ujistil, že vysílání bude pokračovat.

Josef Havlíček spolu s Milošem Junkem zorganizovali skupinu pracovníků (Jiří Felbr, Otakar Fišer, Jaroslav Kaňka), kteří poté, co za značně dramatických okolností opustili zadním vchodem rozhlasovou budovu, zamířili osobním vozem Josefa Havlíčka na Žižkov.

Ukázalo se, že technické zařízení "Péčka" je v provozuschopném stavu. Technici se brzy propojili s rozhlasovou ústřednou na Vinohradské a sdělili, že odsud mohou zajistit další vysílání, že na vysílače mohou odeslat signál vysílaný buď přímo z tohoto místa, nebo z jakéhokoli jiného rozhlasového studia, s nímž jsou spojeni.

Kolem 11.00 hod. se technici rozhodli vstoupit do vysílání s vlastním hlášením. Přes rozhlasovou ústřednu začaly na toto nouzové pracoviště docházet telefonní hovory. Jeden z techniků tedy vzkazy zapisoval, druhý je četl do vysílání. Asi po hodině tohoto improvizovaného vysílání se ozvalo vinohradské studio 7 a z něj Jiří Dienstbier. Odsud se pak ještě v průběhu celé středy 21. srpna dařilo vysílat zprávy a informace (u mikrofonu se střídali kromě J. Dienstbiera Sláva Volný, Jan Petránek, Karel Jezdinský, Ondřej Neff, Eva Kopecká...). Vinohradské studio 7 tak prostřednictvím "Péčka" vysílalo až do 2.00 hod. dne 22. srpna. Ráno však už do vysílání nevstoupilo, vinohradská budova byla definitivně obsazená a odříznutá, odejít z ní museli už i poslední redaktoři. To už se ovšem přihlásila další studia, rozhlasová odloučená pracoviště v Praze a řada krajských studií. Takto postupně připojovaná jednotlivá vysílací pracoviště vytvořila v následujících dnech onen vysílací řetěz, jemuž se o něco později začalo říkat štafeta.

Na závěr vysílání z vinohradské budovy vzpomíná Karel Lánský, který byl Zdeňkem Hejzlarem (ten se od 22. srpna coby delegát zúčastňoval jednání XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech) pověřen řízením vysílání. "Dopoledne (22. srpna - pozn. aut.) se vystřídala okupační posádka, nastoupili podstatně ostřejší hoši a začali budovu vylidňovat. Podařilo se mi přesvědčit nějakého nadporučíka, že v jedné kanceláři mé rubriky ponechá službu pro zajišťování běžného života hlavního města. Když jsem mu vysvětloval funkci této služby, uváděl jsem také, že se sem podávají zprávy o zásobování, dopravě a podobně. Vlado Príkazský, kterého jsem touto službou pověřil, nazval to pracoviště pak ,Pekárna'."

Tzv. "Péčko" se pro příští dny stalo řídícím pracovištěm celostátního vysílání. Vysílacími centry, která už v průběhu středy 21. srpna postupně nahradila vinohradskou "sedmičku", se stalo v první fázi především studio armádní redakce (umístěné ve vile v tehdejší Hviezdoslavově, dnes Dykově ulici), odtud se odbavovalo vysílání, jež se hlásilo pod hlavičkou Československo a vysílalo především komentované zprávy a komentáře, a dále studio Zahraničního vysílání v Nuslích Na Květnici, které připravovalo program vysílaný jako stanice Střední Čechy s akcentem na zprávy ze zahraničí. V Nuslích působilo nadále také Zahraniční vysílání, které průběžně informovalo svět o domácím dění v mnoha jazycích - mezi jinými i v jazycích zemí, jejichž vojska vtrhla do naší republiky. Brzy poté spojaři nabídli k využití další prostor - tzv. studio Skaut (v bezprostřední blízkosti pražského Karlova náměstí), kde dosud působilo pomocné studio České televize. Odtud se vysílaly oficiální zprávy a informace. Od 23. srpna se s vlastními vstupy do vysílání přihlašovalo i malé improvizované studio umístěné v úkrytu "Péčka"; hlásilo se jako další pracoviště Prahy, vstupovalo s vlastními zprávami, které sem byly doručeny telefonicky a které četl hlasatel Vladimír Fišer.

Rozhlasové vedení si včas uvědomilo, že není možné spoléhat na existenci jediného fungujícího koordinačního centra ("Péčka"), že je třeba pro všechny případy jeho roli zálohovat. A tak se postupně podařilo osamostatnit a vybavit podobnou propojovací technikou také studio v Hviezdoslavově ulici a dále rozhlasovou budovu v Karlíně, která se stala technickým dispečinkem.

Po jistou dobu dublovalo činnost "Péčka" také plzeňské rozhlasové studio, jež si uchovalo možnost působení v původní rozhlasové budově.

Tato opatření se ukázala prozíravá. V pátek 23. srpna kolem poledne se muselo osazenstvo "Péčka" velmi rychle stáhnout a opustit prostory pracoviště - k objektu se blížily tanky. Jeden z nich se pokusil tlakem hlavně otevřít pancéřové dveře objektu, ale marně. Vrata nepovolila.

Další fungující rozhlasové pracoviště bylo v Opletalově ulici. Do tohoto objektu se uchýlili techničtí pracovníci z Karlína poté, kdy jim v dalším působení v karlínské budově zabránil Arnošt Silan, tehdejší vedoucí krajských studií Čs. rozhlasu.

Dalším vyčleněným pracovištěm, které se podílelo především na příjmu a zpracování zpráv a na monitorování informací ze zahraničních rozhlasů, byly prostory v Rubešově ulici, kde působila skupina sestávající především z pracovníků III. programu. Byli zde Dagmar Maxová, Jarmila Votavová, Jaroslav Pour, Miroslav Stuchl, Jiří Klír, Zdeněk Bouček a další. I tato skupina byla po několika dnech z budovy v Rubešově ulici odvolána. Vznikla totiž obava, že se o jejím působení dozvěděli představitelé okupační moci.

Struktura vysílání

Mimořádná situace a integrující společenské role, které rozhlasovému vysílání v srpnových dnech roku 1968 připadly, si vynutily zcela jinou skladbu programu, nežli jaká byla pro jednotlivé stanice až do té doby příznačná.

"Zprávy vysílané v daném týdnu lze v podstatě rozdělit do následujících skupin:
1) Oficiální zprávy (včetně stanovisek, prohlášení...) vlády, předsednictva ÚV KSČ, parlamentu, KNV, ONV, MNV, KV KSČ, projevy členů jednotlivých orgánů (včetně zpráv o XIV. sjezdu KSČ).
2) Nejrůznější druhy rezolucí k různým otázkám momentální situace (rezoluce, stanoviska ke vstupu vojsk, o XIV. sjezdu KSČ, neutralitě atd.).
3) Zprávy situační, obsahující informace zpravodajů, telefonické informace o situaci v nejširším slova smyslu ve všech oblastech republiky, (...) výzvy ke stávce (...). Informace praktického rázu - změny tramvajových tras v Praze, situace v zásobování (...) až po zprávy čistě osobního charakteru: o onemocněních nebo úmrtích v rodinách, zprávy o pobytu a situaci dětí na rekreačních táborech, pobyty lidí na dovolené a služebních cestách (...).
4) Zvláštní skupinu tvoří zprávy příznačné pro atmosféru daného týdne, které by bylo možno pojmenovat jako exponované situační zprávy - jde o výzvy k bojkotu vojsk Varšavské smlouvy, zprávy o zatýkání českých lidí, konfidentech, zrádcích atd."

Součástí posledního, čtvrtého oddílu zpráv byly i takové, které dementovaly a omlouvaly omyly, klamná a falešná sdělení. I tyto skutečnosti patřily k vypjaté atmosféře oněch dnů.

Při vší improvizovanosti, která rozhlasové vysílání v těchto hektických dnech provázela, naprosto převažující většina těch, kteří se na jeho přípravě podíleli, úzkostlivě dbala o to, aby rozhlas zůstal věren svému poslání sdělovacího prostředku, který je především k dispozici legálně zvoleným státním institucím, tedy Národnímu shromáždění a vládě. Proto také byli v budově Národního shromáždění na Senovážném náměstí (budova byla obklíčena tanky) přítomni dva stálí zpravodajové rozhlasu Magda Kollárová a Rudolf Zeman, kteří fungovali jako spojka mezi Národním shromážděním a vládou na jedné straně a rozhlasem na straně druhé. Každé prohlášení vlády nebo Národního shromáždění mělo okamžitě přednost před jakýmkoli jiným programem a šlo ihned do vysílání.

Vedení rozhlasu neučinilo v průběhu srpnových dnů ani jedno rozhodnutí, které by mělo eliminovat, vyloučit či zbavit funkce kohokoli z těch několika pracovníků, kteří se postavili na stranu okupantů. Vedení tím chtělo zdůraznit, že se v rozhlase neodehrál žádný revizionistický puč, že ti, kdo vysílají, představují legální, vládou ustanovený a jejími orgány jmenovaný Československý rozhlas, který stojí za svou státní reprezentací. Ti, kteří s okupací souhlasili, se sami ocitli v lidské i pracovní izolaci.

S přibývajícím časem čekání na výsledky moskevských jednání narůstala celková nervozita a nedočkavost, které se promítaly i do vysílání. Úvahy všech komentátorů byly zaměřeny téměř výlučně na tuto událost a snažily se předjímat, jak tato klíčová záležitost dopadne. V některých úsudcích zazníval dobře míněný patos, jistá dávka optimismu, ale už také věcný tón, jímž se redaktoři snažili připravit obyvatelstvo na to, že výsledek moskevských jednání bude nutně spjat s řadou kompromisů.

V neděli 25. srpna 1968 večer vydalo vedení rozhlasu nové pokyny pro vysílání štafety, protože se do té doby podařilo obnovit vysílání z dalších studií. Od 19.00 hod. toho dne se začaly vysílat dvouhodinové programové cykly, přičemž s desetiminutovými vstupy se do vysílání přihlašovaly vysílače v tomto pořadí: Střední Čechy, Praha, Československo I, Město na Dunaji (Bratislava), Severní Slovensko, Střední Slovensko, Jižní Morava, Severní Morava, Západní Čechy, Jižní Čechy.

27. srpna 1968 po osmé hodině vstoupila do vysílání štafety stanice Střední Čechy s touto zprávou: "Dnes v časných ranních hodinách přiletěla naše československá delegace z jednání v Moskvě. Odjela v čele s prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou na Pražský hrad. Teď očekáváme další zprávy."

Na Hrad okamžitě odjeli reportéři Rudolf Zeman a Magda Kollárová. Nastaly dlouhé hodiny čekání na oficiální vystoupení některého z nejvyšších představitelů státu.

Po 14.00 hod. bylo ve vysílání přečteno oficiální komuniké o československo-sovětském jednání v Moskvě.

Téměř polovinu jeho textu zabíral seznam jmen účastníků s výčtem všech stranických funkcí. Dále prohlášení obsahovalo už jen řadu klišé a nicneříkajících frází. Nastalo obrovské zklamání, které vyvolalo příval provolání, v nichž občané odmítali potupné znění rezoluce. Rozčarování nezmírnil ani projev prezidenta Svobody, který rozhlas vysílal ve 14.50 hod. a v němž hlava státu apelovala především na klid a rozvahu a hovořila o pozitivech výsledků jednání.

Proud nespokojených a především znepokojených reakcí směřovaný do rozhlasu rostl. Proto se vedení domácího zpravodajství rozhodlo zorganizovat besedu kolem kulatého stolu, k níž přizvalo historika Karla Bartoška, profesora právnické fakulty Františka Šamalíka a rozhlasáky Jiřího Dienstbiera, Karla Jezdinského, Josefa Podaného a Ondřeje Neffa.

V 17.30 hod. konečně vystoupil se svým dlouho očekávaným projevem Alexander Dubček. Přibližně půlhodinová řeč byla prodchnuta četnými zámlkami, zaškobrtnutími a povzdechy. Možná právě okolnost, že projev byl vysílán v první verzi v auditivní podobě, že ho tedy velká většina obyvatel mohla poprvé vnímat i s tímto emotivním pozadím, umožnila všem, kteří ho v tu chvíli poslouchali, prožít kromě onoho věcného a rádoby povzbudivého obsahu i onu informaci obsaženou v tónu, rytmu řeči a v zámlkách, tedy informaci mimoverbální, která byla v tomto případě značně v rozporu s obsahem Dubčekových rádoby optimistických slov. Patrně i proto byl Dubčekův projev přijat sice s rozčarováním, ale zároveň se silnou soucitnou emocí, která zabránila tomu, aby se proti přijetí moskevského diktátu vzedmula silná vlna odporu.

S posledními slovy Dubčekova projevu, krátce před 18.00 hod. v úterý 27. srpna 1968, končí onen sled dramatických událostí, který se započal v nočních hodinách 20. srpna a v nichž sehrálo vysílání Československého rozhlasu tak výjimečnou úlohu. Od této chvíle se ve vysílání znovu ve větší ploše objevuje hudba (především vážná) a vysílání se od tohoto okamžiku postupně vrací do normální podoby.

"(...) I když je některými lidmi celý rok 1968 napadán, patří k nejsvětlejším bodům obrovského národního vzepětí. A to je věc, kterou oceňují všichni, dneska ve světě víc než tady. Jistě, žádné navazování na budování ,socialismu s lidskou tváří'. Ale navazování na obrovské úsilí, které tady milióny lidí v roce 1968 v naprosté svornosti vyvinuly."