Výprava za Altynaj IV (Kazachstán, 30. září - 9. října 2004)
S velkými rozestupy jsme šli polopouští, nohy se nám bořily do písku a oči jsme měli upřené před sebe, abychom náhodou nešlápli na jedovatého ploskolebce stepního. Už jsme jich několik viděli; byli příliš ztuhlí chladem, než aby se zmohli na útěk, jenže zase ne tolik, aby nedokázali kousnout. I když - proti silným botám by nejspíš neměli šanci...
Popošel jsem k Lubošovi. Altynaj zůstávala na příjmu, ale zjevně jsme od ní byli ještě alespoň dva kilometry. Přitom k bodu, kde se zdržovala včera odpoledne, už nám zbývalo jen tři sta metrů. Co tam asi najdeme?
Zpod nohou mi najednou vyběhl černý smrtník. Sledoval jsem ho a všiml si půlkulovitého předmětu ležícího pod saxaulovým keřem. Lebka nějakého velkého zvířete? Ne, želví krunýř. Ohlédl jsem se po Anatolijovi. Daleko za námi zase něco fotografoval, natáčel nebo si namlouval do diktafonu, zkrátka shromažďoval materiál pro vůbec první ornitologický článek o této oblasti. Trvalo asi deset minut, než ke mně došel.
"Co tu žije za želvy?" zeptal jsem se.
"Testudo horsfeldti," odpověděl mi (až doma jsem zjistil, že česky se tato želva jmenuje čtyřprstá). "Jsou aktivní jen dva měsíce v roce, zbylých deset měsíců prožijí zahrabané hluboko v zemi, protože je buď moc horko a sucho, nebo naopak mráz."
Konečně jsme došli na místo, kde byla Altynaj předchozí den. Za terénní vlnou se před námi objevilo mělké, napůl vyschlé jezírko s břehy pokrytými solí.
"Myslíš, že tu mohou být ryby?" obrátil jsem se na Luboše. Vzpomněl jsem si na setkání s rybářem, které jsme absolvovali před několika hodinami. Rybář v polopoušti, to působí jako protimluv, ale zavlažovací kanály jsou plné ryb. Za den jich jediný člověk prý dokáže nalovit půl tuny až tunu!
"V tak malé louži asi těžko..." řekl Luboš. "Kde by se tu vzaly? A jak by přežily v té slané vodě?"
"Já bych řekl, že i tady nejspíš nějaké budou," ozval se Anatolij. "Dostanou se sem na jaře z kanálů. Nebo jejich jikry přinesou na peří ptáci."
Skutečně. Jako by chtěla potvrdit Anatolijova slova, jedna rybka vyskočila nad hladinu.
Vyrazili jsme dál, za signálem Altynaj. Asi po dvou stech metrech Luboš zastavil.
"Změnil se! Určitě vyletěla."
Dalekohledy jsme začali propátrávat oblohu.
"Tam!" ukázal Anatolij. Daleko před námi kroužilo na obloze minimálně třicet čápů černých.
"Ještě vědět, který z nich je Altynaj," pousmál se Luboš. "Ale díváme se na ni."
Po půlhodině jsme došli do míst, odkud Altynaj vyletěla. Stáli jsme na břehu dalšího, tentokrát mnohem většího, zelení zarostlého jezírka. Na jeho hladině plavaly desítky kachen, na mělčinách postávaly volavky bílé, kolem nás proletěl pelikán a vzadu...
"Černí čápi!"
Vzápětí začali čápi vyletovat a stoupat do výše. Deset. Padesát! Sedmdesát! A to Altynaj spolu s nejméně dalšími třiceti čápy odtud odlétla už před půlhodinou! Závěrky našich fotoaparátů cvakaly a kamera běžela, i když už se čápi ztráceli v dálce. Když zmizeli úplně, ještě hodnou chvíli jsme stáli bez hnutí. Nikdy a nikde jsme tolik čápů černých nezaznamenali...
Pak Anatolij namluvil do diktafonu všechny potřebné údaje a pomalu jsme se vydali na zpáteční cestu. Abusagat a Idiris už na nás u auta určitě čekají s večeří.
"Bude zajíc, nebo bažant?" zeptal se Luboš.
"To máš jedno," odpověděl jsem mu. "Hlavně už si začni vymýšlet nějaké květnaté přípitky."