Výprava za Altynaj I (Kazachstán, 30. září - 9. října 2004)
Za okny ubíhala krajina - nalevo Ťan-šan, napravo step. Vlak vyjel z Alma-Aty (dnes správně Almaty) před dobrou hodinou, všichni pasažéři už se zabydleli ve svých kupé a v domáckém oblečení se trousili ke kotli s vroucí vodou, aby si uvařili nezbytný čaj. "Škoda, že kolem Aksu Džabagli budeme projíždět až za tmy," prohodil Anatolij, když i před námi už stály hrníčky s horkým čajem a - zatím neotevřená - láhev koňaku. "Tam jsem začínal."
S profesorem Anatolijem Kovšarem, význačným ornitologem žijícím v Kazachstánu, jsme se seznámili v roce 1996 na jedné konferenci. Právě setkání s ním mě přivedlo na myšlenku pokusit se sledovat asijské čápy černé. Dlouhá léta pak trvalo, než se nám ji podařilo uskutečnit, ale nakonec nás čápi přivedli zpátky k Anatolijovi. Společně s ním jsme se začátkem října vydali prozkoumat oblast u Syrdarji, kde se během své cesty do Indie pravidelně zastavují čápi letící od Obu a kde se právě nachází Altynaj.
"Kdy jste vlastně přišel do Kazachstánu?" zeptal jsem se. Jakmile se Anatolij rozpovídá, víc než dvacetihodinová jízda do Kzyl Ordy nám uteče jako nic.
"V devětapadesátém jsem po téhle trati přijel z Charkova. Moje žena byla tehdy těhotná, a když jsme projížděli pustinou kolem Syrdarji, rozplakala se. Kam jsme se to jenom dostali? Ale poté, co jsme vystoupili u Aksu Džabagli, jsme si připadali jako v ráji. Úchvatné hory, zelené pastviny, sady jabloní. Zůstali jsme tam osm let a pak se přestěhovali do Alma-Aty."
Kazachstán má asi třicetkrát větší rozlohu než Česká republika a žije v něm zhruba 15 milionů obyvatel. Velmi mnoho lidí přišlo do Kazachstánu z jiných částí ruského impéria anebo později Sovětského svazu - často za pohnutějších okolností než Anatolij.
"Hodně Rusů a Ukrajinců přesídlilo do Kazachstánu na konci 19. a začátkem 20. století a po skončení občanské války se tu usazovali bělogvardějci. V horách jsem dlouhá léta navštěvoval jednoho staříka, vášnivého chovatele včel, a ten se mi jednou svěřil, že byl plukovníkem u atamana Dutova. Později, když začaly stalinské represe a někomu se podařilo utéct z transportu nebo z lágru, také zamířil sem." "Jak?" přerušil jsem Anatolije. "Jak se sem mohli ti lidé dostat? Bez dokladů a bez peněz."
"Šli pěšky. Půl roku. Rok. Ze Sibiře až do východního Kazachstánu. Někde se pak usadili a časem se jim třeba podařilo získat doklady na jiné jméno. Neptejte se mě jak. A další sem Stalin poslal rovnou: Němce z Povolží, Čečence z Kavkazu, Korejce z Dálného východu."
Venku se stmívalo a koleje rytmicky duněly. Anatolij sáhl po lahvi koňaku a nabídl i našemu spolucestujícímu, mladému Kazachovi z Kzyl Ordy. Debata se stočila k posledním letům. K samostatnosti, ropě, korupci, přejmenovávání ulic a měst, zkrátka všemu možnému. Až před půlnocí, když už jsme Aksu Džabagli ponořené do tmy dávno minuli, ji uzavřel právě náš spolucestující.
"Vypráví se takový vtip. Ptají se ve stepi Kazacha, jak se mu žije. On se na ně zoufale podívá a řekne: Rusové odtud odešli do Ruska, Židé do Izraele, Němci do Německa - ale, proboha, kam mám jít já?!"