Vymknuta z kloubů doba šílí…aneb za Hamletem do rozhlasového archivu
Doléhalo to na nás v poslední dny ze všech stran… alespoň tedy ze stran, jež jsou vnímavé a otevřené vůči kulturní historii, nebo vůči divadlu: William Shakespeare, bezesporu největší světový dramatik všech dob, zemřel přesně před 400 lety (23.4.1616). A to je nepochybně dobrý motiv k tomu, abychom se nad jeho dílem zamysleli i při pohledu do hlubin rozhlasového archivu.
Hned to upřesněme – nebudeme se zamýšlet nad celým dílem Williama Shakespeara, to bychom museli pojednat na neskonale větší ploše, než nabízí tato stránka. Vezměme si jeho drama nejslavnější a podívejme se, jakou stopu zanechalo v archivu Českého rozhlasu. Ano – tématem této stránky budou různé zvukové záznamy monologů Hamleta.
O Hamletovi bylo popsáno tisíce stránek, vznikla o něm spousta úvah a veliké množství glos a postřehů. Všechny dokládají, že Shakespeare v příběhu dánského prince napsal dílo, jež je v pravém slova smyslu nesmrtelné. Známý výrok o tom, že Hamlet je zrcadlem doby, platí mnohostranně. Do znepokojivých otázek, které Hamlet klade, se promítají úzkosti, bolesti a pochyby všech generací, které se s tímto dílem setkaly. Každá doba v inscenaci této hry odráží trochu jiný pohled, každá generace do něj promítá své vlastní zkušenosti a zážitky. Protože každá doba – alespoň z pohledu jejích současníků – je něčím vymknuta z kloubů a tak trochu šílí.
Hamlet je současně velikou výzvou všem hercům, kteří se s ním kdy utkali. Dnes si připomeneme několik zvukových záznamů, které vznikly dílem v rozhlasovém studiu, dílem před mikrofonem gramofonových firem. Všechny dokumentují odlišné herecké styly a způsoby, jakými se několik českých herců s touto rolí vypořádalo.
Úvodní ukázka bude z prvního uceleného nastudování Hamleta v pražském rozhlasovém studiu, které je dílem režiséra Josefa Bezdíčka. Hamleta v inscenaci z roku 1958 hrál Václav Voska.
Václav Voska v rozhlasovém studiu. Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu
Ve zvuku nemůžeme bohužel připomenout prvního velkého Hamleta 20. století, kterého na scéně Národního divadla zosobnil Eduard Vojan. Žádný záznam Vojanova hlasu se neuchoval. Prvním Hamletem, který se po svém uvedení na naší první scéně ocitl i před mikrofonem, byl Hamlet v režii Karla Hugo Hilara, uvedený v roce 1926, v němž titulní roli hrál Eduard Kohout. Kohoutův Hamlet, vnímaný jako bolestný výkřik generace poznamenané krutostí a zlem první světové války, byl na zvukový pás zachycen několikrát. Uvedená nahrávka nejslavnějšího monologu nejslavnější postavy nepochybně neslavnější divadelní hry všech dob pochází z roku 1929 a je jedním z nejstarších zvukových záznamů Hamleta, které rozhlasový archiv uchovává.
Eduard Kohout při natáčení v Československém rozhlase v roce 1963. Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu
Kohoutovi následovníci v roli dánského prince byli převážně už mnohem civilnější a bližší naturelu člověka druhé poloviny 20. století. Platí to i Hamletovi, kterého v polovině 70. let hrál na scéně Vinohradského divadla Jaromír Hanzlík. – Poslechneme si známou scénu, ve které princ posílá Ofélii do kláštera. V roli nebohé Ofélii uslyšíme Danielu Kolářovou.
Příběh o Hamletovi je od začátku do konce prodchnut divadelní symbolikou. Nejde jen o takzvanou hru ve hře, jejíž pomocí Hamlet usvědčuje krále ze zločinu. Všechny postavy navzájem cosi hrají. Hamlet předstírá šílenství, Klaudius hraje vlídného a moudrého krále, jímž není, duch Hamletova otce je typickou divadelní rekvizitou… ve hře se prolíná přetvářka a klam, pravda a zdání. Hamlet sám se pak v jistém okamžiku stává divadelním režisérem. Je tomu tak ve slavné scéně, v níž udílí pokyny hercům. Poslechneme si ji v podání Radovana Lukavského, Hamleta z inscenace Národního divadla v roce 1959.
Miloš Nedbal a Radovan Lukavský - dva představitelé Hamleta...ovšem v různých dobách. Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu
Jednou z nejpůsobivějších scén, v níž Hamlet medituje nad pomíjejícností života, je scéna na hřbitově. Odtud, tedy od momentu, kdy Hamlet promlouvá k dávno zemřelému šaškovi Jorikovi, se odvinul onen obecně známý a v mnohém už konvenční obraz Hamleta držícího v ruce lidskou lebku. Pláč nad Jorikem si poslechneme v podání Miloše Nedbala. Tento vynikající herec hrál Hamleta v inscenaci vinohradského divadla v roce 1941, tedy v inscenaci, v níž poprvé zazněl později velmi oblíbený překlad Ericha Saudka. Nahrávka, jejíž úryvek si můžete poslechnout, však pochází z doby mnohem pozdější.
Divadlo Globe v Londýně. Foto: Jiří Hubička
Hamlet skýtá nespočet výkladů, nespočet způsobů, jak ho uchopit. Naše malá výprava do rozhlasového archivu poskytla alespoň několik ukázek, jež odhalují bohatství tohoto nesmrtelného textu.
Procesí postav Shakesparových postav. Neznámý autor. Foto: public domain