Voda a les (středa 16. července 2003)
Po páté ráno, když v Praze minula půlnoc, jsme Nikolajovým gazem vyjeli z Ključiků. Pršelo. Naše naděje, že se nám podaří odchytit prvního čápa, byly velmi nízké. Po hodině jsme dojeli k "Romanovu" hnízdu a další hodinu trvalo, než jsme všechno připravili. Pak se Luboš schoval do krytu a my ostatní jsme poodjeli. Stále ještě pršelo, ale ne zas tolik, aby se ustaly útoky mračen komárů. Čas běžel a Luboš se neozýval. Minula jedna hodina, druhá... Nepřiletěl starý čáp nakrmit mláďata anebo - jako předevčírem u Malyševa - jen na okamžik přistál na samém okraji hnízda? Aspoň že přestalo pršet... konečně v deset zarachotila vysílačka. "Přijeďte! Mám ho."
Letos první čáp černý, který vzápětí dostal "batůžek", je podle všeho sameček. Potajmu jsme doufali, jestli čáp, kterého chytíme na Romanově hnízdě, nebude mít kroužky - není to sice příliš pravděpodobné, ale Roman mohl vysílače ztratit. Chycený sameček (pravděpodobně sameček, definitivně o určení pohlaví rozhodně až analýza DNA) ovšem kroužky neměl, takže Romanův příběh už skoro jistě nedopovíme...
"Už jsi vybral jména?" zeptal se Jarda, zatímco Luboš nasazoval našemu novému čápovi vysílače. "Khalil se ptal, jestli ho nepojmenovat Suzun." (Pozn.: Jde o jméno blízkého okresního města.)
"To nezní špatně," poznamenal Luboš.
"Je ten Suzun nebo ta Suzun?" obrátil jsem se k Nikolajovi. "A co to vlastně znamená?"
"Ten Suzun. Je to staré tatarské jméno. Su je voda a zun je les."
"Takže voda a les? Nebo les u vody?" zeptal jsem se, ale vlastně už v tu chvíli bylo o jménu téměř rozhodnuto. Tedy - jestli to bude skutečně sameček.
V poledne jsme čápa slavnostně vypustili. Podobně jako kdysi Kristýna udělal několik kroků (chtělo by se napsat "pyšných kroků"), rozběhl se a vzletěl. Teď ještě označit dva další čápy... Hnízdo u Malyševa je ale z hlediska odchytu problematické. Potřebujeme ještě alespoň jedno nebo lépe dvě jiná hnízda.
"Pojeďme tam, kde jsme loni označili Kateřinu," vybídl nás Nikolaj, který v tomto hnízdě před měsícem viděl tři vajíčka; čtvrté vejce tehdy leželo dole na zemi. Jiné obsazené hnízdo se Nikolajovi objevit nepodařilo. Objel sice řadu hnízd, která byla obsazená loni (postupně se o nich dozvídal od lesníků), jenže letos byla všechna opuštěná. Jak se zdá, velmi mnoho čápů se nevrátilo...
Loukami, poli a především březovými a borovými lesy jsme se hodinu kodrcali ke Kateřininu hnízdu. Našli jsme je opuštěné. Varující byl ostatně už nález vejce pod hnízdem. Došlo tu na jaře k soupeření více čápů, které zmařilo hnízdění? Možná... (Jak jsme se později dozvěděli, našli vesničané nedaleko mrtvého čápa - zahynul snad jeden pták z páru?)
A tak podobně jako loni musíme s pomocí Nikolaje a vesničanů začít hledat v lesích. Už jsme s tím ostatně začali. O tom ale podrobněji až zítra nebo pozítří, protože popis setkání se zkrvaveným Olegem Zakourcevem si vyžádá více prostoru.