Vlasta Voborská-Slavická

Říkáme-li "čtvrtou profesionální hlasatelkou", pak dodejme, že jí byla po paní Emilii Tučkové, která působila od samých začátků vysílání ve kbelském stanu, ale práce zanechala poté, co se provdala; po paní Marii Magdaleně Tomanové, provdané Pražské, která vládla suverénně sedmi jazyky a z rozhlasu odešla v roce 1945, když se rozvedla s režisérem Pražským; a konečně po paní Zdeňce Walló, která nastoupila v roce 1934 a která ve válce zahynula v koncentračním táboře.

„A téhož dne, nebo jen o něco později nastoupil do rozhlasu také můj budoucí manžel,” vzpomíná Vlasta Voborská-Slavická. „Měli jsme kartičky na píchacích hodinách nad sebou a já jsem si říkala: já jsem Voborská, on je pan Slavický…to jsou taková polská jména.. Pak jsme se viděli, když jsem hlásila v rozhlase koncert. Říkala jsem si – tak tohle je ten, co má to polské jméno? A nikoho z nás nenapadlo, že si budeme souzeni!“
Skladatele Klementa Slavického, který působil v rozhlase jako hudební dramaturg a vedoucí hudebních režisérů, si slečna Voborská vzala 10. dubna 1943.

V třetím roce války (na konci října 1941) byla Vlasta Voborská ze dne na den z rozhlasu propuštěna. Ve většina zmínek, uvedených k osobnosti paní Voborské-Slavické, se konstatuje, že byla propuštěna „z politických důvodů“. Co se tehdy konkrétně stalo, objasnila paní Slavická až po mnoha letech, v rozhovoru, který byl v rozhlase natočen k jejím osmdesátinám (1991).
„Když Němci odsoudili prvních 250 českých důstojníků na smrt, s nimi také primátora Klapku, generála četnictva Eliáše, tak nám dali ráno číst příšerný text. Že to byli samí gauneři, že my Češi žádáme další oběti… a teď tam byly nadávky… já to nebudu opakovat, ještě teď se mi to, po tolika letech, příčí. Bylo to jak o Janu Masarykovi, tak o prezidentu Benešovi a jiných. A končilo to: ´A meč spravedlnosti dopadne na hlavy těch, kteří toho právem zasluhují.´ Já jsem to četla tak, že jsem vždycky zůstala stát za každou větou a říkala jsem si: Já to nemůžu přečíst. Pak jsem si vzpomněla na otce, který ležel nemocný, a tak jsem pokračovala. Ale tu poslední větu jsem přečetla opravdu proloženě a s velkými písmeny. A představte si, to bylo ráno v 7 hodin, to ještě tolik lidí neposlouchalo. Ale udal mě jeden český učitel. Krátký čas předtím chtěl, abych vedla kurzy němčiny pro děti. A protože můj otec byl Táborák, tak jsem řekla: ´Toho bohdá nebude, abych si němčinou vydělávala peníze, to by mi otec nikdy neodpustil. V mých žilách koluje husitská táborská krev.´ On mě ráno slyšel a pomstil se mi. Ono se to všechno natáčelo, u Heydricha si to pustili, vzali k tomu odborníka a řekli – tak tohle je sabotáž. A bylo veliký štěstí, že jsem byla první. Tak jsem nešla do koncentráku, proto mě jenom na hodinu vyhodili. Kdyby to bylo za týden, nebo za čtrnáct dní, tak už jsem tady neseděla.“
Po svém vyhazovu z práce našla brzy nové zaměstnání. Paradoxně ji pomohl opět rozhlas. Při onom inkriminovaném ranním hlášení ji slyšel z vysílání jistý pan Syrůček, ředitel firmy Kulík (dovoz kávy a čaje), který prohlásil, že onu hlasatelku, kterou nejspíš z rozhlasu vyhodí, zaměstná. Ve firmě Kulík pak Vlasta Voborská od dubna 1943 prožila v roli úřednice zbytek války.

11. května 1945 pro ni přijeli z rozhlasu tatraplánem a s kyticí bezu a odvezli ji zpět na původní pracoviště, do hlasatelny. Byla uvítána s nadšením a pompou. Sama říká, že tomu tak bylo proto, že byla jediná hlasatelka, která nikdy nehlásila německy.
Skladatel Klement Slavický, za kterého se Voborská provdala, studoval kdysi kompozici v mistrovské třídě skladatele Josefa Suka; během válečných let tvořil pod silným vlivem lidové hudby, současně byli jeho vzory Igor Stravinský, Bela Bartók či Sergej Prokofjev. Svým moderním pojetím hudebního výrazu nemohl najít pochopení u představitelů a zastánců „socialistického realismu“, tedy směru, který nemilosrdně zavládl po roce 1948. Byl nejprve vyloučen ze syndikátu skladatelů, jeho díla byla označena za projev hudebního formalismu a když v roce 1951 k tomu odmítl vstoupit do KSČ, byl z rozhlasu vyhozen.
Pokud se ovšem uvádí, že s ním byla donucena z rozhlasu odejít i jeho žena, není to přesné. V případě paní Skalické šlo o dobrovolné rozhodnutí, o vědomou volbu, v jejímž rámci dala přednost svému mateřskému poslání.
„V sedmačtyřicátém roce na nám narodil syn (Milan Slavický – 1947 – 2009 – pozn. autora) a my jsme se s manželem rozhodli, že se už nikdy nevrátím. Byť to bylo sebekrásnější povolání, mám tolik krásných vzpomínek, ale…víte, já jsem si mateřství tak nesmírně vážila, protože jsem se matkou stala v šestatřiceti letech. A tak jsem si říkala – ne, za nic na světě už bych se nikdy nikam nevrátila, moje největší role je být matkou a ženou a tu jsem plnila a zaplaťpánbůh plním až do dnešního dne.“
Když byl ovšem její muž z rozhlasu vyhozen, byla nucena opět přijmout zaměstnání. K hlasatelství, do rozhlasu se ovšem už nevrátila. V atmosféře, která vládla v 50. letech, a při skutečnosti, že její muž byl z rozhlasu vyhozen, se to jeví jako naprosto pochopitelné.
Zdrojem obživy se jí stala celoživotní láska – hudba. Učila od té doby na několika základních uměleckých školách - nejprvě v Kadani, později v Praze 5.
Zemřela roku 2004 ve věku 93 let.