Víme, co se stalo (pondělí 3. února 2003)
"Kateřinu zastřelil syn muže, se kterým jsem mluvil," řekl nám Rahmat před pár minutami. "Zastřelil ji, když se zastavila u Indu, a pak ji snědli. Jako kachny a další ptáky, které tam střílejí. Včetně černých čápů. Vysílač mi nedali, protože jejich příbuzný z Čilasu jim řekl, že je to jistě cenná věc."
Dvěma terénními toyotami jsme včera dopoledne vyjeli z Islamabádu na sever. Přesně podle plánu. V Islamabádu nás čekal Ibrahím Chán (39) z gilgitské pobočky WWF a spolu s ním Gulam Ali Awan, který chce vysílači označovat divoké ovce a rád by se něco přiučil.
Nemůžeme mít asi lepšího průvodce, než je Ibrahím. Narodil se v horách u Beshamu, studoval mimo jiné v Holandsku a spolupracoval při natáčení dokumentů BBC. I on nás ale varoval před místními lidmi: "Jsou drsní. I já jsem pro ně outsider. Ale zařídil jsem, aby se k nám v Beshamu zítra připojil Rahmat. Ten je místní."
(Jde o to, že lidé jsou tu velmi nezávislí a hrdí. Například v době útoku Američanů na Taliban protestovali tak, že způsobili závaly na Karakoram highway. Kdyby prý nabyli dojmu, že je byť nepřímo obviňujeme z krádeže, asi by nám takovou urážku spočítali. Alespoň to říkají znalci poměrů, včetně Ibrahíma.)
Během neděle jsme dojeli k Indu, kde začíná Karakoram highway - spojnice mezi Pákistánem a Čínou, a na noc se zastavili v Beshamu. Čekal nás Rahmat a s ním i další auto (jedna toyota se vrací do Islamabádu). Rozbalili jsme mapy, abychom domluvili, jak budeme vysílač hledat.
"Tam to znám," řekl Ibrahim. "Je tam malá restaurace a nějaké domy."
"A bývají tam na Indu kachny," dodal Rahmat.
Ibrahím nám navrhl další postup. Během pondělí dojedeme do Čilasu, odkud je k vysílači asi deset kilometrů. Tam se ubytujeme v hotelu. Odpoledne projedeme autem kolem vysílače a aniž bychom zastavili, pokusíme se zaměřit, ve kterém z domů se asi nachází. Pak se na místo vrátí Rahmat a pokusí se místních obyvatel vyptat, jestli o něm něco nevědí.
Dnešní dopoledne jsme jeli podél Indu na sever. Bohužel jsme v příliš velké časové tísni, než abych v tuto chvíli popisoval krásy severního Pákistánu. Zelenomodrý Indus, hory v různých odstínech a tvarech, bílé štíty, vesničky nalepené na úbočích a terasovitá políčka. V každém případě cesta horami a zejména cesta po Karakoram highway je zážitek na celý život.
V Čilasu jsme byli po poledni. Pár desítek kilometrů od vrcholu Nanaga Parbat (který ovšem leží sedm kilometrů nad námi) a také deset kilometrů od vysílače. Hodili jsme věci do hotelu a autem s gilgitským číslem vyjeli k místu, kde skončila Kateřinina cesta. Signál se ozýval od domů mezi silnicí a Indem. Víc se zjistit nedalo. Řada byla na Rahmatovi.
"Kateřinu zastřelil syn muže, se kterým jsem mluvil," řekl nám Rahmat, když se vrátil; je to sotva pár minut. "Zastřelil ji, když se zastavila u Indu, a pak ji snědli. Jako kachny a další ptáky, které tam střílejí. Včetně černých čápů. Vysílač mi nedali, protože jejich příbuzný z Čilasu jim řekl, že je to jistě cenná věc."
Víme tedy, jak Kateřina zahynula. Ale ještě tady zdaleka nekončíme.