Veveří – tajemný hrad opředený mýty o nacistech
Ubytovna tajné policie, oblíbené místo Heinricha Himmlera ale i vývojová laboratoř raket V-2 a dalších speciálních zbraní. To vše se mělo ve zdech hradu odehrávat.
Oficiální zdroje tvrdí, že před ústupem Němců byla na hradě Veveří ubytovna pro vysoké důstojníky německé armády a tajné policie. Ovšem například badatel Tomáš Dacík ve své knize o hradu Veveří soudí, že nacisté v pevnosti montovali speciální zbraně, které se vyráběly v blízkých továrnách. Na hradě prý byla i vývojová laboratoř - mimo jiné na balistické rakety V-2.
„Jedna z takových historek je, že ten hrad navštívil nejvyšší vůdce SSáků Heinrich Himmler. To se nedá vyloučit, ale samozřejmě ani potvrdit. To nikdo neví,“ vysvětluje historik Michal Konečný. Dodává, že skutečná vývojová laboratoř byla o několik kilometrů dál - v Brně na dnešním Biskupském gymnáziu. Za války tam byl pobočný koncentrační tábor.
V něm probíhaly dosti sofistikované výzkumy ohledně zlepšování nacistických zbraní. Ovšem fakt, že měly obě tyto instituce – jak hrad, tak pobočný koncentrační tábor – stejné velící důstojníky, do jisté míry potvrzuje celou legendu o tom, že se na hradě Veveří skutečně mohlo něco podobného odehrávat.
Ihned po odchodu Němců, kteří hrad opustili ještě před příchodem fronty, přišli do prázdného Veveří Rusové a zřídili si zde štáb. Němci na ně útočili za pomoci minometů, dělostřelby a leteckých útoků.
„Pořád se k nám někdo obrací, že se chce jít podívat do sklepa, jestli tam nejsou nějaké zazdívky nebo tajné chodby, že to Němci uměli dokonale maskovat,“ popisuje zájem senzacechtivých badatelů šéf průvodců po hradě Špilberk Pavel Uedl. Pravdu se ale asi nikdy nedozvíme - pevnost byla totiž po válce kompletně přestavěna na lesnické učiliště.
„Přestavěli ji včetně sklepů, včetně všech budov. Nic nenašli. A mezi lety 1977 a 1983 se tady potom budovalo kongresové centrum VUT. Tehdy rozkopali úplně všechno, zavrtali se, kam mohli a potom všechno zabetonovali. A jestli chce teď někdo něco hledat, tak má smůlu, protože přes ten beton, který tady nastříkali v osmdesátých letech, se nikdo nedostane,“ uzavírá Pavel Uedl.