Ve stínu Nanga Parbatu (úterý 4. února 2003)

Naši řidiči jeli po rozbité silnici, která se vine po srázech nad Indem, zbytečně rychle. Asi i na ně přešla naše a hlavně Ibrahímova nervozita.

"Rychle, ať jedeme," pobízel nás před chvílí v Čilosu. "Lidé už si nás moc všímají."

Věděli jsme, že má obavy, aby si místní nevyložili naše pátrání po vysílači špatně a nevzali je jako urážku nebo dokonce obvinění z krádeže. V tu chvíli jsme - na rozdíl od Ibrahíma - nebrali v potaz, že se můžeme ocitnout mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně místní "drsní" lidé, na druhé straně úřady.

Včerejší večer jsme my, ale hlavně naši průvodci z pákistánského WWF strávili vyjednáváním. A dnes nás přišel navštívit místní lékař Mohamad Nasruddín - muž, který se svými bratry a jejich rodinami bydlí v usedlosti, odkud se ozývá pípání Kateřinina vysílače. To on se přičinil o to, aby "batůžek" nebyl zničen. Jednání s ním nebylo jednoduché, asi dvakrát se zvedl k odchodu, ale nakonec se přece jen uvolil, že smíme usedlost navštívit a že snad dostaneme informace i samotný "batůžek".

Konečně jsme zastavili u benzínové pumpy, odkud jsme včera potajmu zaměřovali. Museli jsme ovšem zůstat u aut. Do usedlosti na břehu Indu šel nejprve jen Nasruddín. Až asi po čtvrthodině jsme ho mohli následovat.

Usedlost se skládá z několika domů, kde žije šest bratrů s rodinami. Všude se hemží děti. Je jich prý asi padesát, ale kolik jich je přesně, to nikdo neví. Nasruddín nás zavedl do hostinského pokoje. Servíroval se čaj s mlékem (který si místní solí), vařená vejce, vlašské ořechy a sušenky Prince. Začalo dlouhé jednání. Na jeho konci byla Nasruddínova rodina krapet movitější - a my máme vysílač i představu, co a jak se s Kateřinou stalo:

Bylo už pozdě odpoledne a drobně pršelo. Malý Saniola šmejdil po břehu Indu a asi pět set metrů proti proudu uviděl u písčiny několik velkých ptáků. Okamžitě se rozběhl domů. První koho potkal byl jeho starší bratranec Ziauddín. Ten vzal starou německou kulovnici a šel s ním po silnici zpátky k písčině. Když už byli téměř nad ní, oba opatrně sestoupili po srázu dolů a kryti velkými balvany se plížili k vodě. Konečně byli dost blízko. Třeskl výstřel. Asi pět nebo šest čápů poplašeně odletělo a jeden zůstal ležet na břehu. Ziauddín ho sebral a teprve tehdy si všiml, že má něco na zádech.

Dr. Mohamad Nasrudín nechal přinést Kateřinin "batůžek".|foto: Khalil Baalbaki

"Je mi to vážně moc líto," omlouval se za své příbuzné Nasruddín, když nás vedl k osudnému místu. "Nevěděli jsme, že je to vzácný pták. Už se to tady u nás nestane."

Můžeme věřit všemu, nebo jen málu. Asi ale není důvod nevěřit tomu, že čápů bylo víc. Což je mimořádně zajímavé a důležité. K tomuto faktu se ještě vrátíme - jakmile bude víc času a klidu (tedy asi až budeme zpátky v Praze). Nelze pominout ani další informace o různě velkých hejnech čápů černých, kteří místem, kde byla zastřelena Kateřina, na podzim protahují a zastavují se na březích Indu.

Indus v místě, kde zahynula Kateřina.|foto: Khalil Baalbaki

S vysílačem jsme se vrátili do Čilosu; museli jsme tam odvézt Nasruddína a další místní a naopak vyzvednout část našich lidí. Spolu s nimi nás ovšem čekalo pozvání. Od policejního velitele.

"Ano, máme vysílač," přiznal mu po krátké debatě v angličtině Ibrahím.

"Kde je?" zeptal se velitel. Vypadalo to hodně špatně.

Následovala dlouhá debata v urdú. Asi všichni tři - Luboš, Khalil a já - jsme při ní přemýšleli, jestli nás převezou do basy v Gilgitu nebo v Islamabádu. A s každým slovem "instrument" - a že ho velitel vyslovoval hodně často - naše nervozita jen rostla. Následovaly telefonáty. Ibrahím vysvětloval a vysvětloval a jeho rysy víc a víc tuhly. Velitel odešel, nejspíš telefonovat, aby ho Ibrahím neslyšel. Vytáhl jsem z kapsy vizitku našeho přítele s vysokou vojenskou hodností a podstrčil ji Ibrahímovi: "Říkal, že když budou problémy, máme mu zavolat."

Velitel se vrátil s neproniknutelným výrazem. Ibrahímovi se však během následující debaty zjevně ulevovalo. Pak veliteli ještě ukázal vizitku. Velitel zasvěceně pohovořil o nutnosti chránit čápy. Mohli jsme jet.

"Možná je to v pořádku, ale možná také ne. Raději nevytahujte ani GPS," řekl Ibrahím v autě.

Vzápětí jsme ze stínu Nanga Parbat vyjeli na sever.