Ve stínu Nanga Parbatu (úterý 4. února 2003)

5. únor 2003

Bylo už pozdě odpoledne a drobně pršelo. Malý Saniola šmejdil po břehu Indu a asi čtyři sta metrů proti proudu uviděl u písčiny několik velkých ptáků. Okamžitě se rozběhl domů. První koho potkal byl jeho starší bratranec Ziauddín. Ten vzal starou německou kulovnici a šel s ním po silnici zpátky k písčině. Když byli téměř nad ní, oba opatrně sestoupili po srázu dolů a kryti velkými balvany se plížili k vodě. Konečně byli dost blízko. Třeskl výstřel. Asi pět nebo šest čápů poplašeně odletělo a jeden zůstal ležet na břehu. Až když ho Ziauddín sebral, všiml si, že má vysílač.

Naši řidiči jeli po rozbité silnici, která se vine po srázech nad Indem, zbytečně rychle. Asi i na ně přešla naše a hlavně Ibrahímova nervozita.

"Rychle, ať jedeme," pobízel nás před chvílí v Čilosu. "Lidé už si nás moc všímají."

Věděli jsme, že má obavy, aby si místní nevyložili naše pátrání po vysílači špatně a nevzali je jako urážku nebo dokonce obvinění z krádeže. V tu chvíli jsme - na rozdíl od Ibrahíma - nebrali v potaz, že se můžeme ocitnout mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně místní "drsní" lidé, na druhé straně úřady.

Včerejší večer jsme my, ale hlavně naši průvodci z pákistánského WWF strávili vyjednáváním. A dnes nás přišel navštívit místní lékař Mohamad Nasruddín - muž, který se svými bratry a jejich rodinami bydlí v usedlosti, odkud se ozývá pípání Kateřinina vysílače. To on se přičinil o to, aby "batůžek" nebyl zničen. Jednání s ním nebylo jednoduché, asi dvakrát se zvedl k odchodu, ale nakonec se přece jen uvolil, že smíme usedlost navštívit a že snad dostaneme informace i samotný "batůžek".

Konečně jsme zastavili u benzínové pumpy, odkud jsme včera potajmu zaměřovali. Museli jsme ovšem zůstat u aut. Do usedlosti na břehu Indu šel nejprve jen Nasruddín. Až asi po čtvrthodině jsme ho mohli následovat.

Usedlost se skládá z několika domů, kde žije šest bratrů s rodinami. Všude se hemží děti. Je jich prý asi padesát, ale kolik jich je přesně, to nikdo neví. Nasruddín nás zavedl do hostinského pokoje. Servíroval se čaj s mlékem (který si místní solí), vařená vejce, vlašské ořechy a sušenky Prince. Začalo dlouhé jednání. Na jeho konci byla Nasruddínova rodina krapet movitější - a my máme vysílač i představu, co a jak se s Kateřinou stalo:

Bylo už pozdě odpoledne a drobně pršelo. Malý Saniola šmejdil po břehu Indu a asi pět set metrů proti proudu uviděl u písčiny několik velkých ptáků. Okamžitě se rozběhl domů. První koho potkal byl jeho starší bratranec Ziauddín. Ten vzal starou německou kulovnici a šel s ním po silnici zpátky k písčině. Když už byli téměř nad ní, oba opatrně sestoupili po srázu dolů a kryti velkými balvany se plížili k vodě. Konečně byli dost blízko. Třeskl výstřel. Asi pět nebo šest čápů poplašeně odletělo a jeden zůstal ležet na břehu. Ziauddín ho sebral a teprve tehdy si všiml, že má něco na zádech.

Dr. Mohamad Nasrudín nechal přinést Kateřinin "batůžek".

"Je mi to vážně moc líto," omlouval se za své příbuzné Nasruddín, když nás vedl k osudnému místu. "Nevěděli jsme, že je to vzácný pták. Už se to tady u nás nestane."

Můžeme věřit všemu, nebo jen málu. Asi ale není důvod nevěřit tomu, že čápů bylo víc. Což je mimořádně zajímavé a důležité. K tomuto faktu se ještě vrátíme - jakmile bude víc času a klidu (tedy asi až budeme zpátky v Praze). Nelze pominout ani další informace o různě velkých hejnech čápů černých, kteří místem, kde byla zastřelena Kateřina, na podzim protahují a zastavují se na březích Indu.

Indus v místě, kde zahynula Kateřina.

S vysílačem jsme se vrátili do Čilosu; museli jsme tam odvézt Nasruddína a další místní a naopak vyzvednout část našich lidí. Spolu s nimi nás ovšem čekalo pozvání. Od policejního velitele.

"Ano, máme vysílač," přiznal mu po krátké debatě v angličtině Ibrahím.

"Kde je?" zeptal se velitel. Vypadalo to hodně špatně.

Následovala dlouhá debata v urdú. Asi všichni tři - Luboš, Khalil a já - jsme při ní přemýšleli, jestli nás převezou do basy v Gilgitu nebo v Islamabádu. A s každým slovem "instrument" - a že ho velitel vyslovoval hodně často - naše nervozita jen rostla. Následovaly telefonáty. Ibrahím vysvětloval a vysvětloval a jeho rysy víc a víc tuhly. Velitel odešel, nejspíš telefonovat, aby ho Ibrahím neslyšel. Vytáhl jsem z kapsy vizitku našeho přítele s vysokou vojenskou hodností a podstrčil ji Ibrahímovi: "Říkal, že když budou problémy, máme mu zavolat."

Velitel se vrátil s neproniknutelným výrazem. Ibrahímovi se však během následující debaty zjevně ulevovalo. Pak veliteli ještě ukázal vizitku. Velitel zasvěceně pohovořil o nutnosti chránit čápy. Mohli jsme jet.

"Možná je to v pořádku, ale možná také ne. Raději nevytahujte ani GPS," řekl Ibrahím v autě.

Vzápětí jsme ze stínu Nanga Parbat vyjeli na sever.

autor: Miroslav Bobek
Spustit audio