Ve stínu Nanga Parbatu
Samička čápa černého Kateřina jako by si nevěděla rady. Den za dnem se potulovala mrazivou Tarimskou pánví a sil jí nejspíš ubývalo. "Nemůže snad najít vhodné místo, kde by přezimovala, nebo kde by se mohla alespoň nakrmit?" ptali jsme. "Jestli je sama a Tarimskou pánev nezná, má šanci přežít?" Že by se přes Střechu světa mohla vydat na indický subkontinent, navíc v zimě, nás zprvu ani nenapadlo. Ale přesně to se nakonec stalo: Kateřina přes pohoří Karakoram přeletěla do údolí Indu. Byla to nejúžasnější událost, kterou jsme za roky s černými čápy zažili. Naše radost však neměla trvat dlouho...
Obavy se naplňují
"Kateřina unikla z objetí smrtícího chladu velehorských štítů a zastavila se v údolí Indu, nedaleko od osmitisícové hory Nanga Parbat," psal nadšeně Luboš Peške na naše internetové stránky. "Od teplých nížin ji dělí jen 200 kilometrů..."
To byla Kateřina ještě v pořádku. Když ale vždy s odstupem několika dnů začaly kolem Vánoc přicházet další údaje, měli jsme stále silnější důvody ke znepokojení. Kdyby Kateřina jen zůstávala na jednom místě, řekli bychom si, že odpočívá... Jenže její "batůžek" se nehýbal a navíc ani s teplotou nebylo všechno v pořádku: k večeru místo aby klesala, začínala šplhat vysoko nad dvacet stupňů.
"Jako by ten batůžek byl někde v domě, kde večer zatopí a začnou vařit," konstatoval jsem smutně.
Začali jsme uvažovat, co se mohlo stát. Napadlo nás dokonce, jestli za Kateřininou smrtí nejsou vojáci - v této části světa se opakovaně stalo, že ptáci s vysílači byli "zatčeni" jako špióni. S jistotou jsme ale nevěděli vůbec nic.
V Láhauru
U jedné stěny řada počítačů, u druhé ohromný tablet - a všude mapy. Takové pracoviště bych v Pákistánu nečekal. Můj už tak velký dojem z pákistánské větve WWF ještě vzrostl.
Pákistánští ochránci přírody zareagovali na zprávu o smrti Kateřiny bleskurychle. Ředitel WWF-Pakistan pan Ali Habib hned po Novém roce napsal, že nám budou všemožně nápomocni při pátrání po tom, co se s ní stalo. O měsíc později už jsme byli v centrále této nevládní organizace v Láhauru a plánovali další postup.
Richard Garstang, Jihoafričan pracující pro WWF-Pakistan, nás po chvíli zavolal k jednomu z počítačů: "Imran tady do detailní mapy vložil souřadnice Kateřinina vysílače."
Sklonil jsem se k monitoru. Vysílač byl podle mapy těsně u silnice vedoucí podél Indu, nejspíš přímo ve vesnici.
"Neměl by to být problém," řekl Luboš. "Pokud se tedy na sever k Nanga Parbatu vůbec dostaneme."
Podle některých informací měla být tato oblast pro cizince nedostupná, podle jiných "jen" velmi nebezpečná. Právě od debaty, jestli mají jet na místo pouze Pákistánci, nebo jestli pojedeme společně, nás Richard vytrhl. Ale teď už to nedořešíme: "Probereme to později," strkal mi do ruky disk s mapami a satelitními snímky, "za chvíli vás čeká pan Muchtár."
Když nás ve své rezidenci přijal prezident WWF-Pakistan pan Ahmed Muchtár, trochu jsme se obávali, jestli ho neokrádáme o čas. Naše projekty zná, takže jsme si s ním vyjasnili jen pár detailů a pak už nám jen na televizoru velikosti promítacího plátna pouštěl filmy o ptácích.
Až když jsme znovu seděli v autě, podíval jsem se na jeho vizitku a napadlo mě, proč asi WWF v této v mnoha ohledech zaostalé zemi tak dobře funguje. U jeho jména na vizitce byla výrazným písmem uvedena hodnost brigádního generála.
Na dosah
Pro cestu na sever jsme nemohli mít lepšího průvodce, než je Ibrahím Chán. Pracuje v gilgitské pobočce WWF-Pakistan, ale studoval v Holandsku a mimo jiné se už podílel na natáčení dokumentů BBC o velehorách a jejich obyvatelích. Také on nás ale varoval před lidmi z oblasti, kde zahynula Kateřina: "Jsou drsní. I já jsem pro ně outsider... Kdyby nabyli dojmu, že je třeba i nepřímo obviňujeme z krádeže, nemuselo by to dopadnout dobře... Ale zařídil jsem, aby se k nám v Bešamu připojil Rahmat. Ten je místní a bude vědět, jak na ně."
Když jsme dvěma terénními auty s obrázky pandy velké na kapotách dojeli do Bešamu, vymysleli Ibrahím a Rahmat, jak postupovat dál. Následující dopoledne dojedeme do městečka Čilosu, odkud je k vysílači už jen kousek cesty, a tam se ubytujeme. Odpoledne projedeme autem kolem vysílače, a aniž bychom zastavili, pokusíme se zaměřit, kde se asi nachází. Pokud bude v domě, vrátí se na místo Rahmat a místních obyvatel se vyptá, jestli o něm něco nevědí.
Druhý den šlo všechno přesně podle plánu. V Čilosu jsme hodili věci do hotelu, a abychom byli co nejméně nápadní, autem s gilgitským číslem vyjeli k místu, kde skončila Kateřinina cesta. Signál se skutečně ozýval od domů mezi silnicí a Indem! Řada byla na Rahmatovi.
"Kateřinu zastřelil syn muže, se kterým jsem mluvil," řekl nám Rahmat, když se vrátil. "Zastřelil ji, když se zastavila u Indu, a pak ji snědli. Jako kachny a další ptáky, které tam loví. Vysílač mi nedali, protože nějaký jejich příbuzný jim řekl, že je to jistě cenná věc."
Nasruddín, Zijauddín, Saniolla
Naši řidiči jeli po rozbité silnici, která se vinula po srázech nad Indem, zbytečně rychle. Asi i na ně přešla naše a hlavně Ibrahímova nervozita.
"Rychle, ať jedeme," pobízel nás před chvílí v Čilosu. "Lidé už si nás moc všímají." Věděli jsme, že má obavy, aby si místní nevyložili naše pátrání po vysílači špatně. V tu chvíli jsme - na rozdíl od Ibrahíma - nebrali v potaz, že se můžeme ocitnout mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně místní "drsní" lidé, na druhé straně úřady.
Předchozí večer jsme strávili vyjednáváním s nejrůznějšími lidmi a ráno nás přišel navštívit místní lékař Mohammad Nasruddín - muž, který se svými bratry a jejich rodinami bydlí v usedlosti, odkud se ozývá pípání Kateřinina vysílače. To on se přičinil, aby "batůžek" nebyl zničen. Jednání s ním nebylo jednoduché, asi dvakrát se zvedl k odchodu, ale nakonec se přece jen uvolil, že smíme usedlost navštívit a že snad dostaneme informace i samotný "batůžek".
Konečně jsme zastavili na místě, odkud jsme včera potajnu zaměřovali. Museli jsme zůstat u aut a do usedlosti na břehu Indu šel nejprve jen Nasruddín. Až asi po čtvrthodině jsme ho mohli následovat.
Usedlost se skládá z několika domů, kde žije šest bratrů s rodinami. Všude se hemží děti. Je jich prý asi padesát, ale kolik jich je přesně, to nikdo neví. Nasruddín nás zavedl do hostinského pokoje. Servíroval se čaj s mlékem (který si místní lidé solí), vařená vejce, vlašské ořechy a sušenky Prince. Začalo dlouhé jednání. Na jeho konci jsme měli vysílač i představu, co a jak se s Kateřinou stalo:
![Mohammad Nasruddín nechal přinést Kateřinin "batůžek".](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/lightbox/public/images/00117897.jpeg?itok=ZMyi66pU "Mohammad Nasruddín nechal přinést Kateřinin "batůžek". | foto: Khalil Baalbaki")
Bylo už pozdě odpoledne a drobně pršelo. Malý Saniolla šmejdil po břehu Indu a asi pět set metrů proti proudu uviděl u písčiny několik velkých ptáků. Okamžitě se rozběhl domů. První, koho potkal, byl jeho starší bratranec Zijauddín. Ten vzal starou německou kulovnici a šel s ním po silnici zpátky k písčině. Když už byli téměř nad ní, oba opatrně sestoupili po srázu dolů a kryti velkými balvany se plížili k vodě. Konečně byli dost blízko. Třeskl výstřel. Asi pět nebo šest čápů poplašeně odletělo a jeden zůstal ležet na břehu. Zijauddín ho sebral a teprve tehdy si všiml, že má něco na zádech.
"Je mi to vážně moc líto," omlouval se za své příbuzné Nasruddín, když nás vedl k osudnému místu. "Nevěděli jsme, že je to vzácný pták. Už se to u nás nestane."
Můžeme věřit všemu, nebo jen málu. Asi ale není důvod nevěřit tomu, že čápů bylo víc. Což je mimořádně zajímavé a důležité, protože to vylučuje možnost, že Kateřina letěla přes Karakoram sama a že její cesta byla náhodná - nejspíš se připojila k dalším čápům... Navíc jsme se od Nasruddína dozvěděli o dalších, různě velkých hejnech čápů černých, kteří tudy na podzim protahují a zastavují se na březích Indu. Přes Karakoram a údolí Indu vede podle všeho velmi důležitá cesta nejen čápů, ale také dalších tažných ptáků, kteří jsou však - s výjimkou dravců - velmi intenzivně loveni...
S vysílačem jsme se vrátili do Čilosu, museli jsme tam odvézt Nasruddína a další místní a naopak vyzvednout část našich lidí. Spolu s nimi nás ovšem čekalo pozvání. Od policejního velitele.
"Ano, máme vysílač," přiznal mu po krátké debatě v angličtině Ibrahím.
"Kde je?" zeptal se velitel. Vypadalo to hodně špatně.
Následovala dlouhá debata v urdú. Asi všichni jsme při ní přemýšleli, jestli nás převezou do vězení v Gilgitu nebo v Islámábádu. A s každým slovem "instrument" - a že ho velitel vyslovoval hodně často - naše nervozita jen rostla. Následovaly telefonáty. Ibrahím vysvětloval a vysvětloval a jeho rysy víc a víc tuhly. Velitel odešel, nejspíš telefonovat, aby ho Ibrahím neslyšel. Vytáhl jsem z kapsy vizitku "našeho" generála a podstrčil ji Ibrahímovi: "Říkal, že když budou problémy, máme mu zavolat."
Velitel se vrátil s neproniknutelným výrazem. Ibrahímovi se však během následující debaty zjevně ulevovalo. Pak veliteli ještě ukázal vizitku. Velitel zasvěceně pohovořil o nutnosti chránit čápy.
Vzápětí jsme ze stínu Nanga Parbatu vyjeli na sever.
Nadějné vyhlídky
Následující dva týdny jsme cestovali po Karakoramu, kudy letěla Kateřina a kudy podle všeho vede ptačí "dálnice", po afghánském Hindúkuši, kde jsme se neúspěšně pokoušeli najít Petrův vysílač, a po Paňdžábu, kde by snad mohli zimovat čápi černí.
Znovu jsme se s Ibrahímem a také s ředitelem WWF-Pakistan Alim Habibem sešli krátce před naším návratem domů v Islámábádu.
"Rozhodli jsme se, že se budeme snažit dělat osvětu mezi lidmi na severu, aby se co nejvíc snížil počet vzácnějších ptáků, které uloví," začal Ibrahím a Ali souhlasně přikyvoval.
"Kromě toho chceme zahájit monitoring tahu ptáků v Karakoramu a v údolí Indu. A také do něj bychom rádi zapojili místní obyvatele."
"Něco podobného bych asi věřil jen málokomu," pomyslel jsem si, "ale zrovna Ibrahímovi a Alimu ano." Nebude to vůbec jednoduché, ale pokud se časem alespoň něco podaří, bude to ta nejlepší možná tečka za Kateřininým příběhem.
A pustili jsme se do vymýšlení, co a jak by se dalo udělat.
World Wide Fund for Nature (WWF) je nevládní organizace, která již více než čtyři desetiletí usiluje o ochranu přírody a životního prostředí. Je aktivní v 90 zemích a podporuje ji asi 5 miliónů lidí. Ve znaku má jednoho z nejvíce ohrožených savců - pandu velkou.Pákistánský WWF vznikl v 70. letech minulého století a fakticky v této zemi supluje státní ochranu přírody. Dnes má téměř dvě stě zaměstnanců a realizuje nejrůznější projekty - od rozmisťování odpadkových košů ve městech přes ochranu a záchranu kriticky ohrožených druhů jako jsou levhart sněžný, delfínovec ganžský nebo satyr černohlavý až po zřizování rezervací a národních parků. Důležitou roli přitom vždy hraje spolupráce s místními obyvateli.
Země o rozloze 800 000 km, hraničí s Íránem, Afghánistánem, Čínou a Indií, s níž má dlouhodobé spory o oblast Džammú a Kašmíru. (Obě země přitom disponují jadernými zbraněmi.) Velkou roli v politickém životě hraje armáda. Naprostá většina z přibližně 150 000 000 obyvatel jsou muslimové a islám je státním náboženstvím. Podle oficiálních údajů žije každý třetí Pákistánec pod hranicí chudoby. Gramotných je pouze 43 % obyvatel (mužů 55 % a žen 29 %), daně údajně platí méně než 1 % obyvatel. Největší podíl pracovních sil působí v zemědělství (44 %; např. u nás jen 5 %). Hlavními exportními komoditami jsou textil a rýže.