Ve jménu života vašeho! Hořím

03067004.jpeg

Jan Zajíc se rozhodl vyburcovat svědomí národa měsíc poté, co byl pochován Jan Palach. Bylo to 25. 2. 1969 − na místě zemřel. Archiv ČRo uchovává působivé vzpomínky rodinných blízkých, spolužáků i přátel. Vysvětlují motivaci činu, ale přináší i pochopnosti, že zda Pochodeň č. 2 nebyla marná.

„Denně si vyčítám, že jsem mu více nenahlédla do duše, vždyť byl ke mně tak sdílný. Až přišel srpen a leden, a to už byl úplně jiný. Palach, to byl velký vykřičník v jeho životě," vzpomíná v jednom z dopisů Janova matka.

Marta Zajícová charakterizuje svého syna v rozhlasovém pásmu O čem se hovoří jako spíše logicky založeného, ale zároveň citlivého. Mladík se zajímal o literaturu, psal básně, chodil trampovat. „Byl veselý povahy, velice veselý...," dokresluje povahu svého syna Jaroslav Zajíc v pásmu Pochodeň č. 2.

Čtěte také

Lidé si připomínají výročí smrti Jana Palacha

Lidé si připomínají výročí smrti Jana Palacha (foto Filip Jandourek)

Zajícovi vychovávali své děti v křesťanské víře a v určitém smyslu nacionálně: „Ono to snad ani jinak nešlo. Přišli jsme do pohraničí, odkud byli vysídlený Němci a my jsme dětem museli nějak vysvětlit, jak jsme se tam vzali. Tak to byla taková nacionální výchova, nemyslím nacistická, nacionální...", vysvětluje. Po synově sebeupálení ale o správnosti výchovy zapochyboval: „Šel jsem do sebe. Říkal jsem si, jestli jsme to nacionální cítění neměli nějak otupit, a tak jsem se ptal dětí... Děcka ale řikaly, my jsme měli krásný mládí, krásnej život."

„Úplně se vložil do politiky“

Rozhlasové vzpomínky jsou cenné i jako zrcadlo atmosféry Šumperku, která na Zajíce doléhala. „Jan nesnesl, že tu chodili lidi s vojáky do hospody, že zase jezdily delegace,“ přibližuje Oldřich Vít, kterého se Zajícem pojil důvěrný přátelský vztah. Internát, kde Jan bydlel, stál v bezprostřední blízkosti kasáren. Sovětští vojáci na studenty provokativně pokřikovali, docházelo k potyčkám a studenti marně hledali dovolání v případě krádeží.


K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: ‚Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno kolik.‘

Tyto bezprostřední zážitky vyvolávaly pocit bezmoci a zřejmě prohlubovaly zklamání, které mladý student po násilném vpádu vojsk zažíval. Zásadním mezníkem mu pak byla oběť vysokoškoláka z Prahy, kterého do té doby neznal. „Chce se mi zařvat – teď hned. Pryč s nimi! Ať žije nový svět! To ticho řve ze mě,“ píše v básni Janu Palachovi. Sám zažil majestátní pohřební průvod, kde „ticho rvalo uši“, po kterém ale už nikdo neprosazoval Palachovy politické požadavky. Když potom neuspěla ani protestní hladovka, které se Zajíc účastnil v Praze pod rampou Národního muzea, zvolil stejně radikální cestu. Upálil se 25. února 1969.


POSLEDNÍ
Slyším vaši zbabělost!
Křičí v polích!
Řve ve městech,
skuhrá na rozcestích,
jektá strachem ze smrti
a necítí, že smrt upozorňuje a vábí.
Bije z věží kostelů
umíráček národu
a zemi.
Ve jménu života
vašeho!
- Hořím!

Poslední rozloučení s Janem Zajícem

Janu Palachovi

Vzpomínky rodičů dokládají, že Jan Zajíc se Palachovi nápadně podobal. Oba vynikali idealismem, vnímavostí, zájmem o společenské dění a spojovala je i potřeba aktivně reagovat na srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy, po které se společnost propadávala do beznaděje. Stejně jako o dva roky starší Palach, i Zajíc se zapojil do pouličních protestů tím, že psal protiokupační nápisy. „Ovládal ruštinu, takže psal azbukou na výkladní skříně hesla jako "jděte pryč" a odstraňoval ukazatele,“ vzpomíná otec Jaroslav.

Odkaz Pochodně č. 2

„Mnozí mně řikali, ta oběť nebyla marná. Já bych rozhodně byl radši, kdyby se to nestalo, kdyby bejval žil. Zdá se mi to tak… jaksi marný,“ konstatuje se smutkem v hlase Jaroslav Zajíc. Faktem ale zůstává, že Zajícův odkaz zůstává. Je sice podstatně méně známý než příběh a čin Jana Palacha, systematicky se o něho ale stará Nadační fond Ceny Jana Zajíce, který oceňuje mimořádné žáky a studenty vítkovského regionu.

Rozhlasový archiv o J. Zajícovi
Den po Zajícově sebeupálení odvysílal Československý rozhlas prohlášení ministerstva vnitra. Další zmínka přišla 3. března 1969, den poté, kdy byl Zajíc pochován v rodném Vítkově. Z ideologických důvodů ale připomínky Janova činu na dvacet let zmizely. Archiv je tak nabízí až z demokratických časů. Ať už jde o příspěvky ve Vysílání Občanského fóra, pásma O čem se hovoří či Pochodeň č. 2, nebo pravidelné příspěvky k výročí sebeupálení.

Neznámá fakta shrnuje nová kniha
Město Vítkov udělí už 40. Cenu Jana Zajíce
„Exhumace je neskonalé vydírání,“ bránil se Jiří Palach