Válka rozbila svět, a on našel Dada, Tristan Tzara
Psal se rok 1916 a mladý Rumun cítil, že svět ztrácí smysl pod výbuchy granátů první světové války. Tristan Tzara se nezbláznil ani si nevzal život, i když pocit hnusu vůči civilizaci ho prostoupil. Naštěstí nalezl způsob, jak ho umělecky vyjádřit. Stal se otcem hnutí, které si dějiny pamatují jako dada.
Tristan Tzara (1896-1963) začal psát poezii už v raném mládí a nebyla v tom ambice stát se básníkem. „Myslím, že to bylo z odporu – psal jsem básně ‚proti‘ své rodině, tajně – a abych urovnal rozháraný stav svého ducha,“ vzpomíná v knize Daroval jsem svou duši bílému kameni. Poezie se mu postupně stala nezbytnou terapií: přinášela radost a byla i jakousi tajnou neřestí. Pro ni Tzara odsouval na druhou kolej svá studia, ale i to, co pro něj mělo ještě větší důležitost. Ať už to byly sporty, hra nebo kamarádi – bez nich se mu prý ze života ztrácela spontaneita, čistota i živost.
Nepřekvapí, že proto ze svých curyšských studií, kam odjel v roce 1915, odběhl do prostředí uměleckých salónů. Podle jednoho svědectví – ale sám Tzara připouštěl, že existuje několik verzí – se v noci 23. června 1916 v kavárně Terase odehrála následující momentka. Básník „zasunul do naučného slovníku Larousse nůž na dopisy a namátkou vylovil slovo dada,“ čteme v eseje Pozemské dobrodružství Tristana Tzary. Navzdory tomu, že to bylo slovo, které ve francouzštině neznamená nic jiného než „houpacího koně“, stalo se „nejokřídlenějším výrazem na světě,“ dodává v eseji Zdeněk Lorenc.
Jako kdyby bylo už všechno jedno. Když vyspělá civilizace zplodila válku, která masakruje člověka, smysl má už jen vzpoura proti ní, a to taková, která doslova vyrve válce kořeny. „Uplatňovali jsme svůj odpor proti všem podobám civilizace zvané moderní, proti samému jejímu základu, proti logice, proti jazyku, a vzpoura nabývala forem, v nichž ji groteska a absurdita hnaly daleko za estetické hodnoty…,“ líčí Tristan Tzara v knize Daroval jsem svou duši bílému kameni.
Dada, které se pohánělo energií vzdoru, rozvíjelo zbrusu novou estetiku. „Báseň gymnastickou, koncert samohlásek, báseň hlukovou, báseň statickou, chemická aranžmá not (…), báseň samohlásek aaó, ieo, aií…“ Rozbíjelo větnou stavbu, házelo za hlavu tradiční poetické postupy a prostředky a vůbec rozbíjelo víru v to, že právě logicky uspořádaná slova vyjadřují myšlenky. Není to spíš jejich tajuplné splétání? Nevznikne náhodou působivější báseň, když roztrháme noviny a slova náhodně vylovíme z váčku?
Dada se oddávalo potřebě spontánní hry a vyžití emocí se vším všudy. Ostatně v legendárním Kabaretu Voltaire, kde Tzara pořádal se svými dada-soukmenovci bláznivá představení recitační i taneční, jste těžko přeslechli křik, vzlykot či pískot. Dada nakazilo moderní poezii, ale i výtvarné umění své doby. Ale co víc, stalo se univerzálním stylem, jak protestovat proti řádu civilizace, který se čas od času projevuje jako neřád.
A tak se zdá, že rumunský mladík, měl štěstí, když byl v roce 1916 superarbitrován vojenskou lékařskou komisí, která ohodnotila jeho básnickou tvorbu příznačnou diagnózou „předčasná demence“. Tristan Tzara se stal „předčasně dementním“ právě proto, aby se tak vášnivě mohl pouštět do zkoumání možností, o kterých generálové všech armád neměli ani páru.