Václav Kaplický: Válečné strasti Jiráskova pokračovatele
Autor především historických románů, jako Kladivo na čarodějnice nebo Táborská republika, prožil za první světové války plných pět let v uniformě. Větší část z tohoto času strávil v československém vojsku na Rusi, přesto bychom ho mezi oficiálně uváděnými legionáři hledali marně. Byl totiž vyškrtnut. Ačkoli z pobytu v legiích a z válečných zážitků čerpal a věnoval jim mnoho pozoruhodných textů, klasickým legionářským spisovatelem se nikdy nestal. Proč? A jaká byla vlastně vojenská zkušenost tohoto jihočeského patriota a znalce sociálních dějin, který o sobě prohlašoval, že se za světové války boji nevyhýbal, ale nikoho v něm nezabil?
Mládí v husitském kraji
Václav Kaplický pocházel z Červeného Dvora u Sezimova Ústí. V těsném sousedství stával Kozí hrádek, kam se kdysi uchýlil Jan Hus, když mu v Praze zakázali kázat. Blízko je to také do Tábora, kde Václav Kaplický v roce 1914 odmaturoval na místní reálce. Bylo by přinejmenším zvláštní, kdyby jej rodný kraj v tvorbě historických románů neovlivnil, a je nasnadě, že se husitství v díle Václava Kaplického skutečně objevuje. V létě po zkoušce z dospělosti má ale zatím zcela jiné starosti. Rád cestuje a léto po maturitě se mu jeví jako ideální čas k prvnímu výletu mimo české země. Nejprve navštíví rakouský Linec, kde se nechává zlákat k atraktivní plavbě lodí do německého Pasova. Právě zde ho zastihla zpráva o mobilizaci.
Ve stínu války
Z Pasova se tehdy mladý Kaplický dostával velmi dobrodružně a kvůli krádeži, jíž se stal obětí, dokonce pěšky. Čekala ho nejistá budoucnost. Dlouho nemohl najít práci a navíc mohl každého dne nalézt v poště povolávací rozkaz. Nakonec se na rok skryl v kanceláři svého strýce na železnici v Budějovicích, kde si užíval osvobozující samoty i toho, že jej strýc nepověřoval prakticky žádnými úkoly. V lednu 1915 mu však pohoda končí a devatenáctiletý budoucí spisovatel musí před odvodní komisi. Dne 15. března 1915 narukoval Václav Kaplický k 75. pěšímu pluku Grenevil v Jindřichově Hradci.
Tyfus, smrt a jiné radosti
Výcvik v Jindřichově Hradci byl sice zpestřen známostí, kterou Kaplický navázal s dcerou místního hostinského Martou, ale jinak ho vojenské prostředí nijak nenadchlo. K pesimismu přispělo i to, že zde Kaplického poprvé a nikoli naposled ohrozila smrt. Stal se totiž prvním, koho postihla epidemie břišního tyfu, která tehdy v jindřichohradeckých kasárnách propukla. Sám ve svých pamětech píše, že strávil na lůžku bezpočet dnů v bezvědomí občas přerušovaném záchvaty a halucinacemi, během nichž musel být přivazován, jak se od lékařského personálu později dozvěděl. Sám si totiž nic nepamatoval. Zaznamenal jen děsivé důsledky choroby. Ztratil hlas, slezly mu všechny vlasy a na těle se objevilo čtrnáct bolestivých vředů. Epidemie byla jeho prvním blízkým setkáním se smrtí.
Smutný nový rok 1916
Jen co se pluk trochu vzpamatoval z epidemie, byl i s Kaplickým přesunut do uherského Debrecínu. Pozdější spisovatel stihl ještě před tím absolvovat dovolenou. Aniž by to v té době tušil, bylo to naposled, co spatřil svou matku. Když se totiž o Vánocích Kaplického jednotka konečně přesunula na frontu, zastihla ho uprostřed krutých lednových fujavic roku 1916 skličující zpráva o matčině náhlém úmrtí. Smuteční oznámení jakoby zapadalo do chmurné válečné reality, již na jaře vystřídalo tušení ruské ofenzivy.
Jak to chodí v ruském lágru
Očekávání se vyplnila na počátku června roku 1916, když ruský generál Alexej Brusilov zahájil svou slavnou ofenzívu. Při jedné akci 10. srpna 1916 je zajat i Václav Kaplický. V zázemí během nástupu čerstvých vězňů prý tehdy potkal i samotného Brusilova. Pobyt v zajateckých táborech byl ale pro budoucího známého prozaika opět těžkou zkouškou. Facky od tupých dozorců, hlad, dlouhé pochody a nakonec i úplavice, jíž Kaplický málem podlehl v neslavně známém táboře v Berdičevě, ho málem zcela zlomily. Nakonec se ale šťastně dostal do lépe zásobeného tábora v Darnici a nebylo divu, že se ihned nechal zlákat ke vstupu do československých legií.
Lesk a bída legionářského života
S československým vojskem na Rusi, konkrétně s třetím praporem I. střeleckého pluku Mistra Jana Husa absolvoval od 22. září 1916 všechny důležité akce. Nechybí u vítězného Zborova, kde dokonce bojuje proti svému bývalému 75. pěšímu pluku. Zažívá též eskalaci konfliktu s bolševiky, který vnáší mezi Čechoslováky první stíny rozporů. Osobně poznal skoro všechny slavné legionářské velitele. Sám pak natolik uvěřil v legionáři ctěnou demokracii, že spolu s některými dalšími druhy poněkud pozapomněl na základní povinnosti vojáka. Na přelomu let 1918 a 1919 se totiž nechal zvolit delegátem II. sjezdu československého vojska. Prosazoval tehdy rychlý návrat českých vojáků do vlasti, což ale bylo v příkrém rozporu se závazky, které nejvyšší velení legií dalo svým dohodovým spojencům snažícím se zvrátit nepříznivý vývoj v Rusku. Navíc se Kaplický svým jednáním vzepřel vojenskému rozkazu. Za svůj postoj byl spolu s ostatními delegáty zakázaného sjezdu uvězněn na ostrově Gornostaj nedaleko Vladivostoku a později dokonce oficiálně vyškrtnut ze seznamu vojáků I. pluku Mistra Jana Husa. Do vlasti se Václav Kaplický vrátil až v lednu roku 1920 a své uvěznění nikdy nepřestal považovat za křivdu.