Rané dětství prožil v Kralupech u Chomutova, odkud se po záboru Sudet na podzim roku 1938 jeho rodina odstěhovala do jižních Čech. Za války studoval na táborském gymnáziu, po válce v Chomutově, kde roku 1948 maturoval. Poté nastoupil do angažmá v pražském Divadle Na Fidlovačce, tehdy zaměřeném na operetní repertoár. Dva roky tu účinkoval a zároveň se připravoval na profesionální pěveckou dráhu soukromým studiem u barytonisty Zdeňka Otavy. Nakonec v něm však zvítězil už od dětství živý vztah k literatuře a dramatu, a tak v roce 1950 začal studovat dramaturgii na Divadelní fakultě AMU.
Hned po studiích, v roce 1954, nastoupil do literární redakce Čs. rozhlasu. Původně zde působil jako redaktor rozhlasových adaptací románových předloh - jeho rozhlasová prvotina v tomto žánru, Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník, se dokonce dostala, v interpretaci V. Šmerala, na gramofonové desky; záhy se však začal cílevědomě zaměřovat na obor překladové poezie, které pak zůstal věrný po celá další čtyři desetiletí svého rozhlasového působení. Od počátku 60. let se významně podílel na proměně a modernizaci rozhlasového slovesného vysílání; snažil se přitom, aby prezentace poezie, do té doby poněkud nahodilá, získala systematickou koncepční podobu. Tu prosazoval a realizoval především v řadách Panorama zahraniční poezie, Klenotnice klasické poezie, ve Schůzkách s literaturou a dalších programových typech; podílel se i na produkci prozaické a také na pásmech naukového charakteru (zvlášť úspěšný byl cyklus Skandály - klatby - ortely ve světové literatuře). Rozšiřoval dramaturgické spektrum zahraniční poezie o autory západních literatur i o různé netradiční poetiky, a činil tak invenčně a s vyspělým smyslem pro formálně inovační, rozhlasově specifické přístupy, které leckdy vycházely i z dědictví meziválečných avantgard (např. pásma kolážového typu). Musel přitom ovšem nejednou osvědčit i srdnatost tváří v tvář uměleckým a ideologickým omezencům všeho druhu (tak třeba v případě satirického cyklu Verše - ostrá žihadla z první poloviny 60. let). Značná odvaha byla ovšem pro tohoto svobodomyslného člověka charakteristická vždycky. Snad nejdůležitější pro budoucnost jeho oboru však bylo, že získal pro pravidelnou spolupráci s rozhlasem prakticky všechny tehdejší špičkové překladatele poezie (J. Kolář, J. Hiršal, L. Čivrný J. Zábrana, L. Kubišta, J. Mulač, V. Mikeš, E. Frynta, Z. Urbánek, J. Vladislav, J. Pokorný, I. Slavík) a soustavně vychovával a inspiroval i adepty překladatelského řemesla z mladších generací. Mnohý autor, kterého původně připravovali "jen pro rozhlas", je zaujal natolik, že se rozhlasové pořady nakonec staly zárodkem desítek budoucích významných překladových knih. Rozsah básnické produkce literární redakce byl v "kulturo-centrických" 60. letech tak široký, že odpovídal kapacitě nemalého nakladatelství. Čs. rozhlas ostatně tenkrát patřil nejen v oblasti rozhlasových her, ale i v prezentaci poezie mezi nejpřednější evropské rozhlasy a jeho značná prestiž v českém kulturním světě až do konce 60. let jen dále rostla.
I sám V. Daněk se v této době stává jedním z předních překladatelů své generace. Překládá hlavně poezii ruskou, z níž si vybírá jak básníky klasické (I. Anněnskij, A. Blok, S. Jesenin), tak i osobnosti poezie moderní - zpočátku, v 60. letech, věnoval pozornost mladým básníkům, kteří svým důrazem na osobní prožitek čelili tehdejší sovětské ideologické linii (A. Vozněsenskij, B. Achmadulina ad.), básníku a zpěváku B. Okudžavovi a dalším autorům v sovětských poměrech spíše jen trpěným (A. Tarkovskij, A. Kušner); později se soustředil na básníky režimem výslovně pronásledované (D. Charms, A. Vveděnskij, J. Brodskij - hlavní cena Nadace Českého literárního fondu v roce 1999) a na oběti stalinského teroru (O. Mandelštam). Překládal také básníky ukrajinské, maďarské a pákistánské a s jejich tvorbou průběžně seznamoval i rozhlasové posluchače. Za své překlady získal řadu nakladatelských cen.
V roce 1978 vydal první knížku své vlastní poezie Jak jsme lili zvon, na ni pak navázala skladba Svět jsou dva (1982) a tři knihy smyslově kypivé metaforiky a formální virtuozity, totiž Dům sonetů (1983), Gazely a kola (1989) a Z hnoje snů tobě (2006) a také originální soubor veršovaných kuchařských receptů Čarovary (1998). Daňkova rozhlasová zkušenost, při níž se setkával s texty nejrůznějších dob, zemí a poetického tvarosloví, a jeho autorská a překladatelská činnost se staly jakýmisi spojitými nádobami a navzájem se plodně ovlivňovaly a obohacovaly. Jeho vlastní básnické kompozice mívaly tedy podobu hotových auditivních scénářů (některé z nich byly také ve vysílání realizovány jako malá lyrická dramata) - a naopak právě Daňkovo rozhlasové angažmá významně tříbilo jeho smysl pro zvukové kvality verše, pro kompozici, stavebnost díla, cit pro temporytmus textu a jeho proměny, pro dramatické kvality lyrického dialogu ap. Nelze pominout ani fakt, že v 60. letech v kooperaci s J. Hiršalem přivedl k rozhlasovému mikrofonu i některé světové autory tehdejšího básnického experimentu (H. Heissenbüttel aj.).
Pak však přišel přelomový rok 1968. Daněk se angažoval v obrozujících se odborech i jako člen a funkcionář Svazu československých spisovatelů (působil v něm v letech 1965-1969). Svůj odpor k srpnové invazi vyjádřil jak absurdní rozhlasovou groteskou Blátotlačka (1969), v níž zesměšnil tehdejší drážďanskou okupantskou vysílačku, tak dramaturgickou účastí na realizaci gramofonové desky k poctě činu Jana Palacha Kde končí svět, která byla tehdy vydána družstvem Ar(i)ston, založeným režisérem J. Hen-kem. Svoje postoje pak osvědčoval, někdy s nepochybným rizikem, i v normalizačních letech. Nikdy například neodvolal svůj podpis na protiokupačním protestu českých rusistů a především: poskytoval ve vysílání prostor řadě zakázaných překladatelů a autorů rozhlasových pásem, kteří pak po celá dvě desetiletí významně zkvalitňovali profil literárního vysílání, ovšem pod jmény tzv. "pokrývačů", k nimž patřil i on sám (šlo např. o L. Čivrného, M. Červenku, J. Hiršala, B. Grögerovou ad.). Signatář Charty 77 J. Hiršal, ukrývající se pod více než dvaceti jmény jiných, povolených překladatelů, se v 70. a 80. letech dík Daňkovi dokonce stal zřejmě vůbec nejčastěji vysílaným překladatelem poezie! Daněk se významně zasloužil i o to, že se v literární redakci podařilo i přes všemožné tlaky zvenčí udržet ovzduší vzájemné solidarity a lidské slušnosti, tým, v němž byly dodržovány profesionální normy práce, kde bylo nemyslitelné udavačství a kde se napodiv nikdy nadlouho neudrželi hlupáci a dogmatici.
Nebylo tedy nahodilé ani to, že se krátce po listopadu 1989 stal na dva roky předsedou komise pro rehabilitaci politicky postižených rozhlasových pracovníků. V téže době přešel z literární redakce do "redakce rozhlasové paměti a slovesného i hudebního experimentu", nazvané Audiostudio, kterou založil a v níž jako její šéf i nadále uplatňoval své zkušenosti a schopnost shromažďovat kolem sebe zdatné spolupracovníky (např. V. Príkazského, Z. Hedbávného, E. Turnovského, J. Jiráska), a to až do svého odchodu do důchodu v roce 1994. Ze zajímavých podnětů, které zde realizoval a na nichž se podílel i autorsky, připomeňme cyklus Bílá kronika, který v duchu stejnojmenného poválečného pořadu F. Gela mapoval příkladně pozitivní společenské aktivity, dále řadu Soukromý dotazník, cyklus fonického umění Ars acus-tica, experimentální rozhlasové hry apod. Některé z těchto pořadů (mj. hry J. Koláře) pak uváděl i na veřejných posleších, např. na půdě obnovené Umělecké besedy. I nadále zůstává ceněným externím spolupracovníkem literární redakce, a to až dodnes, kdy se věnuje hlavně aktivitám na půdě PEN klubu, jako jeho člen a funkcionář, i v Umělecké besedě.