V kraji máme dvoje lázně. Jedny na tělo, druhé na duši

V našem kraji máme jediné klasické lázně. Kdybychom se ale podívali do minulosti, napočítáme jich daleko víc, i když mnohé z nich měly spíše podobu velkých veřejných koupelen. Dodnes u Ústí nad Orlicí stojí kaple Jana Křtitele v Lázních, kaple i malé lázně vznikly také ve Svaté Anně na Chrudimsku a nefunkční lázeňský dům ještě najdete v Podskále u Chrasti. Pramen na Vraclavi poblíž Vysokého Mýta prý léčí dodnes.

Nožířovy zdravé ruce    

Vraclav má více než tisíciletou historii a promlouvala do ní i voda. V místní části Svatý Mikuláš vznikl působivý barokní areál. Díky silnému a léčivému prameni to bylo známé poutní a také lázeňské místo. Legenda začíná v roce 1664, kdy se ve zdejší léčivé vodě uzdravil vysokomýtský nožíř Jan Nečesaný, který si vodou omýval svoje zchromlé ruce. Podobný příběh se opakoval později. Svoje neduhy si díky vraclavskému prameni vyléčil i místní farář Mikuláš. Ten pak nechal nad pramenem postavit první kamennou kapli a zasvětil ji svému patronu, sv. Mikuláši. Barokní kostel vznikl právě nad touto kaplí.

Vraclavský pramen míří ze suterénu kostela do kamenné kašny|foto: Tereza Brázdová

V roce 1711 začaly při poutní kapli fungovat malé lázně, které se postupně rozšiřovaly. V roce 1719 už tu stála lázeňská budova s osmnácti pokoji, sálem a koupelnami. Vraclavská voda léčila otoky, oční a kožní problémy nebo nemoci ledvin. Dodnes voda obsahuje účinné látky, jako je síra, draslík, vápník a hořčík. V roce 1880 lázně vyhořely a někdejší proslulost znovu nezískaly. Historickou budovu lázní dnes využívá Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě.  

Do lázní po železnici

V květnu roku 1898 byl zahájen provoz ve Vodoléčebném ústavu v Brandýse nad Orlicí, který se tak stal lázeňským městečkem. Na začátku měli hosté k dispozici 40 pokojů, v roce 1904 vznikla dvě boční křídla pro slatinné a uhličité lázně. Lázně byly v provozu pouze sezónně, od dubna do listopadu. Léčebný ústav prošel ve své historii mnohými změnami, jeho provoz se ale nezastavil. Dnes v Brandýse nad Orlicí působí Rehabilitační ústav a jeho areál, s památkově chráněným parkem, je veřejně přístupný. 

Bohdanečské černé zlato

Příběh vzniku lázní v Bohdanči se začíná psát v Libišanech, vesnici vzdálené 12 kilometrů od Bohdanče. Zdejší polnosti obhospodařoval František Veselý. Jeden z jeho synů, Jan, se zabýval vodohospodářstvím (v 90. letech 19. století pověřený prací na odvodnění luk Rajské struhy) a věděl, že místní lidé používají vyschlé slatinné bahno na otop. V té době už ale byly, díky zkušenostem z Mariánských lázní nebo Karlových Varů, známé léčebné účinky slatiny.

Lázeňští hosté před pavilonem Gočár, okolo roku 1915|foto: Léčebné lázně Bohdaneč

Jan Veselý si proto nechal slatinu z Libišan analyzovat ve Vídni a výsledek prokázal její vysokou kvalitu. „Jan Veselý v roce 1893 koupil dům na bohdanečském náměstí a jeho součástí byl i nefunkční lihovar. Ten začal postupně opravovat,“ vysvětluje průvodkyně lázní Sidonie Jiroutková. „Dva nejlepší kamarádi Jana Veselého v roce 1895 absolvovali léčbu v rašelinových koupelích v lázních Bělohrad a Jana potom nadchli myšlenkou na založení lázní právě v Bohdanči.“

Lázně v lihovaru

František Veselý svého syna Jana od projektu lázní nejdříve zrazoval, kvůli složité přepravě slatiny z Libišan koňskými povozy. „Jan byl ale ambiciózní člověk a svůj projekt si prosadil,“ dodává Sidonie Jiroutková. „Přestavěl lihovar, kde vznikla lázeňská budova se strojovnou, kabinami pro muže a ženy, které byly vybaveny dřevěnými vanami s rašelinou a také místnosti k odpočinku po koupelích.“ 

První lázeňská sezóna byla v Bohdanči zahájena v srpnu 1897. Tuto etapu historie připomíná dodnes starý cihlový komín, který stojí uprostřed lázeňského areálu. Je pozůstatkem prvního lázeňského domu. V roce 1906 lázně, kvůli zadlužení Jana Veselého, přebírá Občanská záložna a o pět let později lázně kupuje obec Bohdaneč. Jejím starostou byl v té době František Veselý, bratr Jana Veselého.

Unikátní kubistický pavilon

V roce 1911 zástupci Bohdanče oslovili architekta Josefa Gočára, rodáka ze Semína, aby vyprojektoval nový lázeňský pavilon. Slavnostní otevření objektu v kubistickém slohu, s provozem slatinných koupelí v přízemí a moderně zařízenými pokoji pro hosty v prvním patře, proběhlo 1. května 1913. Ve stejném roce začala firma Artesia provádět vrt a 28. března 1914 vyrazil na povrch proud vody do výše 15 m, z hloubky 347,5 metru. Voda s velkou příměsí železa měla teplotu 21 stupňů a dodnes, i když prostřednictvím jiného vrtu, pomáhá v léčbě.  

V roce 1922 lázně přebírá stát a Gočárův pavilon vyrůstá o další poschodí. Mizí první lázeňská budova a v roce 1930 vzniká Jubilejní palác. O deset let později obě lázeňské budovy propojí kolonáda. Suchou nohou, díky dnes už půlkilometrové kolonádě, procházejí areálem i současní lázeňští hosté.

Herec Vlasta Burian před pavilonem Gočár|foto: Léčebné lázně Bohdaneč

Během druhé světové války ani v následujících desetiletích se lázeňský provoz nezastavil. Bohdaneč získal statut lázeňského místa v roce 1963, o osm let později se stává městem a na jaře 1980 dochází i k oficiální změně názvu na Lázně Bohdaneč. Léčebné lázně Bohdaneč i dnes využívají dva léčivé zdroje, slatinu a přírodní minerální vodu. V kombinaci se speciální rehabilitací slouží pacientům s problémy pohybového aparátu a také k léčbě některých nervových onemocnění.

„Jako jediné lázně v České republice využíváme k aplikaci slatiny speciální zábalové vany, teplá vodní lůžka,“ vysvětluje primářka léčebného úseku lázní Ljiljana Marič. „Když slatinu, přesněji, peloidy, zahřejeme na 39 až 42 stupňů Celsia, mají schopnost působit nejen na povrchu těla, ale projít až ke kloubům a vnitřním částem organismu. Slatinu si sami těžíme, nyní jednáme o otevření třetího ložiska. Materiál, který do lázní přivážíme, ale musíme mlít a čistit. O to se stará celý tým našich slatinářů,“ uzavírá Ljiljana Marič.    

Lázně, kde vodu nikdo nepije

V Česku můžete navštívit řadu lázeňských měst. Jen jedno se ale zaměřuje na léčbu duše. Litomyšl si, s trochou nadsázky a recese, před šesti lety otevřela svoje vlastní lázně. Inspirovala se textem Váchalova Krvavého románu. Ten Litomyšl popisuje jako město lázeňské, kde ovšem vodu nikdo nepije.

Lázeňskou sezónu v Litomyšli zahajuje průvod muzikantů a hlavně návštěvníků v historických kostýmech. |foto: město Litomyšl

Termální prameny tak ve městě rozhodně nehledejte. Ve městě totiž vyvěrají "prameny ducha". Minout je nemůžete, stačí, když se projdete historickým centrem s malebnými zákoutími a parky, uličkami se stopou význačných umělců a jedinečnou architekturou. Litomyšl má i svoji vlastní kolonádu. Vede Mariánskou ulicí okolo Toulovcova náměstí a letos ožije 28. dubna. Opět bude plná pouličních umělců, návštěvníků v historických kostýmech a chybět nebudou ani automobiloví veteráni.