V Karakórámu (čtvrtek 6. února 2003)

Většinu času jsme od úterý strávili na cestách a při zpětném pohledu mě docela překvapuje, kolik různých setkání dokázali lidé z pákistánského WWF do zbývajícího času vtěsnat. Jejich cílem bylo představit náš projekt a především problematiku, která s ním souvisí, zdejším ochráncům přírody - a také místním úředníkům a politikům. Do krajnosti nabitým programem omlouvám i stručnost dnešního zápisu...

Brzo po odjezdu z Čilosu jsme projeli místem, kde se stýkají tři nejvyšší pohoří světa. Himálaj jsme opustili, Hindukúš minuli (i když možná jen prozatím) - a do Karakórámu vstoupili.

Karakórám je pro nás mimořádně zajímavý. Přes khundžerábský průsmyk (Khunjerab Pass, 4730 m n. m.), kudy vede jedna z významných tahových cest, jím Kateřina přeletěla přes Střechu světa. Neměli jsme sice šanci dostat se teď v zimě až do samotného průsmyku (což o obtížnosti Kateřinina přeletu jistě mnohé napovídá), ale po Karakoram Highway jsme projeli alespoň údolími řek Hunza a Khundžeráb.

Karakórám se vymyká lidským měřítkům. Člověk stojí pod Rakapoši a nechce se mu věřit, že má skoro osm tisíc metrů. Pak si uvědomí, že svah, na který se dívá jako by ho měl na dlani, je od něj spoustu kilometrů a že ho netvoří písek, ale ohromné balvany... Silnice vede místy u řek, jinde několik set metrů nad nimi, zaříznutá do srázu, který končí v nebesích.

Je obdivuhodné, že tažní ptáci jsou schopni Karakórám, tuhle ohromnou překážku, překonat. A neméně obdivuhodné je, že tu jsou schopni žít lidé...