V Británii je atmosféra všeobecné nedůvěry vůči muslimům

13. červenec 2007

Říká se, že pravda je první obětí války - a důvěra je zase jednou z mnoha obětí terorismu, píše britský deník Times, který se zamýšlí nad podezřelými z nedávných zmařených útoků v Londýně a Glasgow. Když může být teroristou váš lékař, učitel vašich dětí anebo mladý zaměstnanec dobročinné organizace, jak jsme viděli, komu dnes může člověk vlastně věřit? Ženě v šátku u pokladny? Vousatému obvodnímu doktorovi? Tragédie tkví v tom, že důvěra má ve svobodné občanské společnosti zásadní význam, a když odumře, nabobtná malicherná nevraživost a rozmrzelost a ubude zdvořilosti a občanských svobod.

K jednomu smutnému příkladu došlo před několika dny v londýnském metru v době dopravní špičky. Vlak jel příliš rychle a vykolejil za doprovodu kouře, jisker a ran. Cestující vylétli ze sedadel a téměř čtyřicet jich utrpělo zranění. Proto zřejmě není nic překvapivého, že když několik z nich spatřilo muže snědé pleti, který uháněl vagonem, tak se ho pokusili chytit - v panice usoudili, že je to terorista. Tento nebožák nakonec vyvázl bez zranění a to měl veliké štěstí, neboť terorismus plodí bezmyšlenkovité násilí, a on by byl v jiné době a na jiném místě zlynčován. Byl však nevinný - o žádnou bombu nešlo, byla to pouze nehoda. Muž byl jen jedním z mnoha vyděšených pasažérů, který podle představ svých spolucestujících náhodou vypadal jako terorista. Těžko jim to lze vyčítat - mohl jím být. Podobný incident se nepochybně stane znovu a bude mít možná horší důsledky.

Problém není jen v tom, že někdo může být považován za muslima a teroristu, i když i to je samo o sobě špatné a rozvratnické. Převážná většina zákonů dbalých muslimů to pochopitelně odmítá a obává se toho. Ještě horší však je rostoucí nelibost nemuslimů z toho, jaké škody nám všem působí islámský terorismus, ale muslimským rodinám a komunitám se nedaří s tím nic dělat. Vždycky když nějaký významný muslim prohlásí, že islám je náboženství míru a že většina muslimů nejsou teroristé, rozhněvá mě to, pokračuje autor článku v Times . Islám samozřejmě znamená pro mnoho lidí mnoho věcí, dokonce možná víc než křesťanství nebo judaismus. Je proto téměř stejně jalové tvrdit, že islám nemá nic společného s islámským terorismem, jako trvat na tom, že křesťanství nemělo nic společného s křižáckými výpravami nebo inkvizicí.

Jsou muslimové, kteří jsou přesvědčeni, že jejich víra nevyžaduje, aby si ženy halily tvář, zatímco jiní zase soudí že ano. Mnoho britských muslimů podporuje britské instituce, ale je i řada těch, kteří si myslí, že bychom se všichni měli řídit zákonem šaríja. Největší starosti nám všem ale dělají muslimové, kteří si myslí, že islám ospravedlňuje terorismus, a proto ničí naši společnost. Obvyklé tvrzení, že většina muslimů nejsou teroristé, je jistě pravdivé. Faktem ale je, že většina teroristů jsou muslimové. Pocházejí z muslimského prostředí, chodí do mešit, islámských klubů a do islámské společnosti a tráví mnoho času v muslimských zemích. A nemuslimové se domnívají, že tyto muslimské spolky by mohly a měly dělat víc proti teroristům ve svém středu.

Několik britských mešit je například už řadu let známo jako hnízdo terorismu. A řadu let experti vyjadřují obavy z imámů - kdo vlastně jsou a co káží. Došlo i k pokusům o omezení přistěhovalectví imámů ze zahraničí - a přesto se nyní z BBC dozvídáme, že z imámů, kteří kážou v britských mešitách, se jich v Británii narodilo pouze osm procent a pro pouze šest procent je rodným jazykem angličtina - tedy pro menší množství, než je těch, kteří se v Británii narodili. Imámové tedy pramálo chápou potíže a situaci britských muslimů, zejména těch mladých.

Proč vlivná Muslimská rada Británie nepůsobí na jednotlivé komunity, aby hledaly vůdce, kteří budou britské muslimy ovlivňovat konstruktivně? Proč jednoznačně neodmítne extremismus, a proč někteří dokonce prohlašují, že Salman Rushdie se má smažit v pekle? ptá se autor článku. Je velmi těžké za tím vidět jiný důvod než opovrhování britskou společností. Z téhož důvodů někteří muslimové brání svým ženám, aby se učily anglicky anebo vůbec vycházely z domu. Ale segregace je nepřítelem důvěry, a to i bez terorismu.

Otázka je, co - pokud vůbec něco - lze udělat pro to, aby se důvěra opět obnovila. Není to záležitost vlád, a dokonce ani muslimských obyvatel Británie, kteří, pokud si přejí, aby tato společnost přežila, musí v dnešní době hanebně slídit a udávat jiné muslimy. Rozhodný a jednoznačný postoj musí zaujmout jejich vůdci: musí nechat na pokoji spisovatele a umělce, s nimiž nesouhlasí; musí se smířit s tím, že se za muslimskou minulost nemohou mstít na britské půdě, musí přestat protestovat proti islamofobii a rasismu, přestože existují, a místo toho se soustředit na přátelství, pochopení a integraci, soudí autor článku v Times.

autor: gzb