V Afghánistánu (neděle 9. února 2003)

"Dávejte si dobrý pozor na věci," upozornil nás řidič a běžel okopírovat naše afghánská víza. Před odjezdem do "druhé země", jak říkáme, je nutné vyřídit v Pešávaru papíry a najmout si ozbrojeného průvodce na cestu kmenovým územím. A pak už je možné vyjet do Chajberského průsmyku, za kterým leží Afghánistán.

Co se stalo s Kateřinou už víme. Teď bychom rádi zjistili, jaký byl osud Petra... Naše šance jsou ale mizivé. K Barfaku, u kterého zahynul, se ani nemusíme dostat. A na místě samém mohou naši situaci zkomplikovat jak místní lidé, tak poloha vysílače. Leží totiž v horách, šestnáct kilometrů od nejbližší cesty (navíc už nějakou dobu nedostáváme satelitní data - vysílač možná zapadal sněhem). A především: až na místě se dozvíme, jestli tato oblast není zaminována a jestli vůbec připadá v úvahu pokoušet se k vysílači dostat. Uvidíme... Větší než desetiprocentní šanci naše snažení nemá. Možná ještě menší, protože nechceme riskovat.

Na pákistánsko-afghánské hranici jsou davy lidí, ale poměrně brzo dostáváme do pasů razítka. Pak naházíme věci na kárku a pěšky jdeme do Afghánistánu. Tam už nás čekají afghánští pracovníci Společnosti Člověk v tísni a můžeme vyjet do Kábulu.

Nebylo by myslitelné snažit se tu o nalezení Petrova vysílače bez pomoci této společnosti. Její činnost v Afghánistánu je obdivuhodná a není orientována jen na zprovozňování škol, o kterém se v Česku ví asi nejvíc.

Silnice je celkem dobrá od hranice do Dželálabádu. Za ním už je to - jak se občas píše - "nejroztřískanější silnice na světě". Vyhýbáme se výmolům a jámám i protijedoucím nákladním vozům, kola našeho auta se tu a tam ocitají nebezpečně blízko srázům na okraji silnice. Občas je vidět torzo obrněnce nebo tanku. Míjíme kontrolní stanoviště s ozbrojenci. Na jedno z prokletí Afghánistánu upozorňují cedule na okraji silnice - je na nich varování před nevybuchlou municí a minami...

Do Kábulu se dostáváme až dlouho po setmění. Šťastný příjezd by zasloužil oslavu...