Ultimátum aneb Místo prázdnin do zbraně!
Když byl v Sarajevu 28. června 1914 zavražděn rakouský následník trůnu František Ferdinand D´Este, většině obyvatel střední Evropy začínaly žňové práce a někteří právě odjížděli na prázdniny.
I sám rakouský císař František Josef I. trávil dovolenou v Císařské vile v lázeňském městě Bad Ischl v Hornorakouském předhůří. Rakouský ministr zahraničních věcí hrabě Berchtold byl na svém panství na jižní Moravě a náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf na manévrech.
Už následující den se všichni tři sešli společně s rakouským premiérem Stürgkhem a uherským předsedou vlády Tiszou, aby jednali, co s nastalou situací. Zatím si sice jen vyjasňovali stanoviska, ale i tak už bylo zřejmé, jaký názor převažuje: Srbsko musí být ztrestáno válečným tažením! Balkánské království navíc představovalo nebezpečný příklad pro rakouské Slovany, nejpočetnější etnikum podunajské monarchie. „Z toho důvodu, a nikoliv jako potrestání vraždy, muselo Rakousko-Uhersko pozvednout proti Srbsku meč!“ vysvětloval později Conrad von Hötzendorf. Proti byl jen uherský magnát Tisza. Obával se, že konflikt přeroste ve velkou válku, která bude pro říši osudnou. Jeho hlas byl ale osamocený a pod tlakem ostatních „jestřábů“ postupně slábnul…
Co na to Srbové?
Reakce obyčejných Srbů na atentát byla kladná. Mnoho z nich se z činu svého soukmenovce Gavrila Principa radovalo. Vyšší kruhy ale tak bezstarostné nebyly. Srbský ministerský předseda se dokonce už před atentátem pokoušel Vídeň varovat, ostré kroky proti Rakušanům totiž prováděli hlavně jeho političtí nepřátelé v armádě. Jistou obezřetnost radil před sarajevskou cestou i srbský velvyslanec ve Vídni. Bělehradským politickým činitelům bylo také jasné, že sami proti velkému státu nic moc nezmůžou a museli by se spoléhat na pomoc carského Ruska. Vstřícné kroky vůči Rakousku-Uhersku ale nijak nepřeháněli a tiše vyčkávali.
Spojenci, nebo shnilá jablka?
Váhajícího uherského premiéra Tiszu se podařilo k souhlasu s vypracováním ultimáta Srbům přesvědčit až ve chvíli, kdy Rakousku slíbil plnou podporu německý císař Vilém a pro válku horovali i mnozí vlivní Maďaři. Vnitřně si ale německý císař zdaleka tak jistý nebyl. Do svých poznámek si později zapsal, že od něj spojenci odpadávají „jako shnilá jablka“. Znepokojovala ho zejména Itálie, která byla sice stále ještě počítána k Trojspolku, nicméně její postoj ukazoval, že v budoucnu bude její chování přinejmenším nejisté. Němečtí generálové ale měli jasno a Vilém, který zaváhal opravdu jen na chvilku, byl zase na válečné stezce.
Devět minut k válce
Rakousko-Uhersko dostalo bezvýhradnou podporu Německa a jeho politici v Bad Ischlu mohli vydat pokyn k sepsání ultimáta Srbsku. Jeho sepsáním pověřili diplomata barona Alexandera von Musulina, který měl text formulovat tak, aby rakouské požadavky nebylo možné bezvýhradně splnit. Musulinovi by se jistě hodil nějaký důkaz o tom, že Bělehrad byl na atentátníky napojen. Takové dokumenty ale nikdo nenašel, i když se o to Rakušané všemožně snažili. Jednotlivé body ultimáta stylizoval Musulin velmi ostře, přičemž Vídeň očekávala odpověď do osmačtyřiceti hodin.
Audience srbského ministerského předsedy Pašiće u rakouského vyslance Giesla 25. července 1914 krátce po půl šesté večer trvala pouhých devět minut. Velvyslanec si prý odpověď ani nepřečetl, přesto ji považoval, samozřejmě podle instrukcí z Vídně, za nedostatečnou a v půl sedmé již seděl ve vlaku k hranicím. Rakouská vláda prostě válku chtěla, a tak vyhlásila částečnou mobilizaci. Přesně po měsíci od sarajevského atentátu pak 28. července 1914 začala rakouská děla ostřelovat Bělehrad.
Srbská vláda o své odpovědi horečně jednala dva dny a své stanovisko stihl premiér Pašić předat dvě minuty před vypršením stanovené doby. Srbsko bylo velmi vstřícné, na většinu bodů mocnému sousedovi kývlo, a to i na radu Ruska, které potřebovalo čas na provedení příprav k mobilizaci. Dokonce i německý císař Vilém považoval srbskou odpověď za postačující. Rakousko-Uhersko ale spokojeno nebylo, i když Srbové odmítli v podstatě jen spoluúčast rakouské policie při vyšetřování atentátu na svém území.