U břehů Senegalu (Tembel, sobota 18. prosince 1999, večer)
Sedím na rohoži pod velkou akácií, za zády mám břeh Senegalu. Naproti mě je Ahmad a vaří jeden čaj za druhým. Říká, že když si Mauritánec nedá déle než půl dne silný sladký čaj, je velmi unavený. Ahmad neměl čaj celý den a musí únavu zahnat - na noc si naplánoval výpravu do vesnice, kde bezpochyby opět prožije milostné dobrodružství.
Právě přijíždí starosta Tembelu; tak nevím, co zvládnu napsat... Ráno jsme vyjeli z Kaédi a podél Senegalu se po pistách přiblížili k Maghamě. Tam jsme naladili kmitočet Dominičina pozemního vysílače. Asi po třech kilometrech se mi zdálo, že jsem zaslechl signál. Zastavili jsme a Honza zkusil směrovou anténu. Dominika je tady!
Zbytek odpoledne jsme strávili zaměřováním. Dominika od 12.30 do 13.30 kroužila někde nad místy, kde jsme teď rozbili tábor: nad Tembelem. Kam odletěla nocovat, nevíme. Možná spí zhruba dvacet kilometrů odtud, východně od Maghamy, kde se zdržovala v uplynulých týdnech. Nelze ovšem vyloučit ani to, že je stejně jako v noci na včerejšek na senegalské straně řeky (ale to bychom ji odtud měli slyšet).
Khalil s Ahmadem a starostou si vyjasňují, jak se v hasanské arabštině nazývají jednotlivé typy krajiny. Ta je tu poměrně různorodá. Místy je vidět jezírka, která od doby záplav nestačila vyschnout. Pole, na kterých se pěstuje rýže, kukuřice, proso a další plodiny, střídá řídký porost stromů, hlavně akácií, a křovisek, tu a tam je "les" a jinde naopak pustina, ze které vítr zvedá oblaka prachu a písku.
Po starostovi přišel ještě místní učitel. Říká, že kousek odtud viděl čápy a ptá se, jestli je možné, že by měli kroužky. Ukazuji Ahmadovi, aby mi nalil další sklenku čaje a jdu se zapojit do konverzace.
Zítra se budeme věnovat nejen pátrání po Dominice, ale vůbec po černých čápech, a začneme dokumentovat jejich život na zimovišti.