„Těžký život je také krásný…“ (Václav Špála)
Vzpomínáme-li právě dnes na vynikajícího českého malíře Václava Špálu, podněcuje nás k tomu jednak výročí, které se vztahuje ku konci jeho nedlouhého života. Špála zemřel přesně před 70 lety, 13. května 1946 v Praze, ve věku jedenašedesáti let. Současně však považuji za velmi poučné připomenout si nejen jeho dílo, ale také jeho životní postoje a názory na výtvarné umění, které v rozhlase vyjádřil a natočil v okamžiku, kdy slavil své 60. narozeniny. Bylo to 24. srpna 1945.
Václav Špála se narodil onoho 24. srpna roku 1885 v obci Žlunice, kterou byste našli u Nového Bydžova na Jičínsku. Jeho otec byl cihlář a rodina měla 9 dětí. Mladý Václav se nejprve vyučil uměleckým zámečníkem v Hradci Králové, potom přešel do Prahy, kde postupně studoval Uměleckoprůmyslovou školu, později, v letech 1903-1908, Akademii výtvarných umění. V roce 1908 byl donucen školu opustit – vedení školy mu to zdůvodnilo touto pozoruhodnou formulací: „pracoval po celý rok mimo školu a směřoval k odchylným, v rámci školy neležícím uměleckým cílům“.
Onen vyhazov ze školy bylo ovšem logický. Akademie zastávala velmi tradiční přístup k výtvarnému umění, Špála toužil zkoušet něco nového. Už tehdy byl pod vlivem moderních francouzských malířů – obdivoval zejména Picassa a Cézanna. Byli to tito tvůrci, kteří ho přiměli považovat výtvarné umění za cosi, co by mělo přinášet okouzlení a tajemství. Uchvátila ho rovněž odvážná práce s barvami, kterou poznal u norského malíře Edvarda Muncha a u Francouze Vinceta van Gogha. Ovlivnily ho nové výtvarné směry, zejména expresionismus a fauvismus.
Václav Špála: Zátiší - 1914 Foto: Jiří Hubička
V roce 1911 navštívil Špála Paříž. Tehdy ho oslovil další směr – kubismus. Jeho obrazy z druhého desetiletí 20. století jsou dnes považovány za jedny z nejpůsobivějších děl české kubistické generace (spolu se Špálou ji představovali Emil Filla, Antonín Procházka a Bohumil Kubišta).
Ačkoliv žil Špála trvale v Praze (viz snímek jeho vily s ateliérem), bytostně tíhl k venkovu. Na mnoha obrazech nacházíme motivy venkova, nejen krajinné, ale také figurální – děvčata na poli, u rybníka, pradleny…
Byl členem celé řady uskupení výtvarných umělců… např. Spolku výtvarných umělců Mánes, Osmy, po první válce pak patřil ke skupině Tvrdošíjných (spolu s Josefem Čapkem, Vlastislavem Hofmanem, Janem Zrzavým…). Začal se věnovat především krajinářské malbě, tvorbě zátiší, květinových motivů. V jeho malbách začaly dominovat jednotlivé barvy – měl za sebou období zelené (do roku 1926), modré (od roku 1927)…lákalo ho ztvárňovat krajiny v okolí řeky Berounky, Sázavy, Otavy…ale také zpodobnil např. přístav ve francouzském městě Marseille.
Za německé okupace upadl Špála v nemilost, byl často kritizován, jeho svobodný styl tvoření nijak nekonvenoval německému smyslu pro „normativní“ a ideologické umění. Z jeho slov, která natočil rok před svou smrtí v Československém rozhlase, je zřejmé, jak se radoval z nově nabyté svobody. Je otázka, zda by jeho umělecký styl nedospěl k podobnému osudu a neupadl v podobné nepochopení i v následující etapě socialistického realismu… Té se však nedožil. Jak už bylo řečeno, zemřel 13. května 1946.
Vila s ateliérem Václava Špály v Praze ve Střešovicích. Foto: creative commons