Tajemství pavoučích sítí
Pavouci rozhodně nepatří k oblíbeným živočichům, alespoň u něžnější poloviny lidstva. Jsou to ale tvorové výjimeční, zajímaví a v mnoha směrech přímo obdivuhodní. Snad nejkurióznější je jejich schopnost snovat vlákno a vyrábět z něj pavučiny pro nejrůznější účely. A právě o této pavoučí dovednosti mi vyprávěl dr. Antonín Kůrka, zoolog Národního muzea.
Co je to vlastně pavučina?
Je to útvar vzniklý snovací činností pavouků a zhotovený z nesčetných vláken o různé tloušťce, pevnosti a rozdílných fyzikálních i chemických vlastností.
Z jaké hmoty je vytvořená?
Je to taková zvláštní vláknitá bílkovina, která se nazývá fibrin, je to látka skutečně neobyčejných vlastností. Tvoří se u pavouka ve snovacích žlázách umístěných v zadní části těla a vyústění těchto žláz je na konci zadečku, na tzv. snovacích bradavkách. Bílkovinná hmota je pak vytlačována ze žláz postupně ven z těla pavouka, přitom se jakoby zahušťuje a drobnými otvory vychází ven v podobě tenkého vlákna. Vlákno je velice pružné, velice pevné, je dokonce dvojnásobně pevnější než vlákno hedvábí, to znamená vlákno známého bource morušového, a dokonce jeho pevnost je srovnatelná s nylonem nebo vlnou.
K čemu pavouci vlákna používají?
Pavouci nejsou v přírodě jedinými živočichy, kteří produkují vlákno - tuto schopnost mají například housenky všeobecně, ale také známí chroustíci, drobný hmyz snovatky (ty u nás nežijí), larvy některých dvoukřídlých. Ale rozhodně žádný nevyužívá vláken tak všestranně jako pavouci. Vůbec první a asi nejznámější využití je samozřejmě k lovu kořisti. Vlastně ta nádherná něžná krajka, kterou si křižák vybuduje, je rafinovaný nástroj k lapení oběti. Můžeme říci k zabíjení. Z vláken si potom pavouci zhotovují různé úkryty, vlákno také slouží k rychlému úniku před nebezpečím. Cvrnkněte do křižáka, který sedí nehybně uprostřed své sítě, určitě ihned spadne. Ale když chvíli počkáte, tak se křižák náhle vynoří a rychle vyběhne opět do sítě, a sice po vláknu. To vlákno, to je to, na kterém se totiž spustil dolů.
Takže život křižáka visí na vlásku?
Přesně řečeno na vláknu. Když křižák leze po nějakém podkladu, vypouští také tzv. jistící vlákno. To je vlákno, které přilepuje k podkladu a v případě pádu zůstane na tom vlákně viset, něco jako když horolezec na laně sklouzne na skále a lano ho zachrání. Vlákna mají nezastupitelnou úlohu u pavouků při rozmnožování. U některých pavouků například samičky schválně vypouštějí vlákno, které naviguje samečka. U křižáků nebo snovače zase samečkové drnkají na vlákna sítě v určitém přesně stanoveném rytmu, doslova životně důležitým kódem pro samičku, která tak pozná, že do sítě má zájem vstoupit její nápadník. Stává se ovšem, že samička nepochopí nebo sameček špatně drnkne, samička potom bleskurychle sjede na místo, kde cítí chvění sítě, a milého samečka, ještě než dojde k nějakým milostným hrám, zabije. A ještě jsem si vzpomněl na kuriozitku - existují běžníci a jeden tento druh spoutá při milostném aktu samičku - sice jen symbolicky, ale přesto - několika vlákny, aby mu byla po vůli.
Některé pavučiny jsou krásně symetrické, jiné rozcuchané. Proč?
Jsou to pavučiny různých čeledí pavouků, tedy skupin, které se od sebe liší ať tvarem, velikostí, ale především chováním, způsobem života a také rozmnožováním a současně s tím i tvarem a funkcí jejich pavučin.
Můžete nám některé popsat?
Především to jsou kolové, symetrické, pravidelné, krajkové sítě křižáků. Nestaví si je ale jen křižáci, ale ještě také druhá skupina pavouků staví téměř identické sítě, a to čelistnatky.
Další typy sítí?
To už jsou ty rozcuchané a nepravidelné. V každém případě to jsou hlavně sítě plachetnatek, snovaček a pokoutníků. Plachty si budují právě plachetnatky, které žijí na spodu této plachetky, která je přidržována ke svému podkladu různými nepravidelnými vlákny.
To jsou ty sítě v trávě?
To jsou ty sítě v trávě. Ta nepravidelná vlákna jsou na to, aby o ně "zakopl" hmyz, který při tomto zakopnutí spadne na plachetku, a milá plachetnatka tento hmyz usmrtí.
Zatím jsme mluvili pouze o pavoucích v přírodě. Ale co naši domácí spolubydlící?
Naši domácí spolubydlící jsou tzv. pokoutníci, přicházejí obvykle dva druhy, které jsou jaksi našimi souputníky. Je to jednak pokoutník domácí - menší druh, který si dělá malé síťky pod obrazy, za skříněmi a tak podobně, a pak je to velký pokoutník stájový, který dělá ty odporné, obrovské, špinavé, zaprášené plachty plné zbytků hmyzu, které obvykle najdeme v neobydlených částech, většinou na půdách, ve stájích a tak podobně.
Vraťme se zpět do přírody. Co babí léto? Létající pavoučci?
Jsou to pavoučí vlákna, která létají nejvíce za slunečného dne a mírného větru. Na jednom konci vlákna sedí drobný pavouček a celé toto zřízení je velmi jednoduché, ale přesto fantastické využití lehkosti a pevnosti vlákna pavouky, které je používáno pro létání. Spousta druhů pavouků patří mezi aeronauty, což je přemisťování na velké vzdálenosti vzduchem s pomocí větru. Toho využívají především drobné druhy dospělých pavučinek a plachetnatek - to jsou pavoučci, kteří dosahují tak maximálně 2 mm délky těla. Ale málokdo ví, že babí léta také létají i na jaře a tam na jednom konci tohoto vlákna jsou zase obvykle mláďata větších až velkých druhů pavouků. Je to vynikající a jedinečná schopnost dobývat další území, obsazovat další areál.
Existují také pavouci, kteří netkají vlákna?
Jsou pavouci, kteří netkají sítě a loví svou kořist jinak, bez sítí. Například během, to jsou slíďáci, nebo skokem, to jsou skákavci. Během také loví lovčíci. Ale snovací činnost i u těchto pavouků je nutná právě pro další úkoly, které snovací vlákno nebo pavučina má. To znamená výroba úkrytu hnízda, obalů na vajíčka.
Čili pavouk bez vlákna neexistuje?
Neexistuje.
Co pavouci, kteří žijí ve vodě?
Vodouch je jediný pavouk, který žije trvale pod vodní hladinou a nejenže si tká pod vodou pavučinu, ale dokonce si pomocí ní utváří jakousi souš ve vodě. Malou soukromou souš ve vodě.
Souš ve vodě? Jak to dělá?
Vodouch si utká pod vodou velice hustou vodorovnou plachtu a potom mnohokrát musí vyplout na hladinu, kde vždycky nabere na povrch těla vzduch, který v podobě bublinek přenese pod tu pavučinu. Tím se vzduchová bublina stále zvětšuje a zvětšuje, má samozřejmě tendenci stoupat k hladině, ale přes tu plachtu nemůže. Takže ji aspoň vyduje do tvaru zvonu. A ta bublina, to je právě jakási malá souš. Zvon slouží vodouchovi zase jako úkryt, hnízdo, jídelna, místečko k zásnubám, vyvíjejí se tam mláďata.
Prý existují pavouci, kteří vlákno vrhají jako laso. Opravdu to tak je?
Takoví pavouci existují. Jsou to tzv. bolasoví křižáci, kteří žijí v tropech. Ovšem oni nevrhají laso, ale jakýsi bolas, zbraň jihoamerických indiánů. Je to provaz, na jehož konci je kámen, a oni tím loví. Bolasoví křižáci vlastně redukovali svou loveckou síť na jedno jediné vlákno a na jeho volný konec upevní kapku lepu. Když kolem křižáka letí můra, tak pavouk vlákno roztočí a naprosto přesným zásahem přilepí hmyz na lepivou kapku.
Nedalo by se pevnosti pavoučích vláken využít nějak průmyslově?
Dala by se využít a také se využívala. Například v australské oblasti, i když to není úplně průmysl, je to rybolov, tak v této oblasti si domorodci zhotovovali z pavučin obrovských listnatek nefil husté rybářské sítě, a pokud jde o průmysl, tak skutečně byly konány pokusy, dokonce už od začátku 18. století, využít pavoučí vlákna a získávat je na výrobu oděvů. Že by se mohlo toto vlákno odvíjet rovnou od zadečku živých pavouků. Čili že by vytvořili takové živé tkalcovské stavy. Skutečně se podařilo získat tkanivo, ze kterého se vyrobily rukavice, punčochy, dokonce snad i záclony, ale výroba se ukázala jako velice nákladná a nepraktická. Největším problémem bylo samozřejmě krmení pavouků, protože síťové pavouky nutí instinkt lovit kořist ze sítě, jinak když jim mouchu podáme, živou nebo mrtvou, v pinzetě nebo rukou, tak potravu nepřijímají.
Mám ještě jednu otázku. Tady v Praze si pamatujeme pavoučí kalamitu, která postihla předloni okolí Národního divadla. Čím to bylo způsobeno?
To bylo skutečně něco, co do této doby snad Praha neviděla. Bylo to v tom suchém a horkém létě roku 2003, kdy se náhle objevily tisíce sítí v Praze podél Vltavy, které si utkali pavouci druhu křižák mostní. Tisíce a možná miliony křižáků doslova tehdy potáhly šedým závojem budovy a hlavně u nich zaslepily okna. Pražané zde bydlící si tenkrát užili své a my u nás v Národním muzeu taky, protože ten neobvyklý jev vyvolal mimořádnou pozornost veřejnosti, o čemž svědčily desítky telefonických dotazů, které směřovaly k nám na zoologické oddělení. Volající většinou chtěli vysvětlit, co to je za kalamitu, proč najednou, když dřív nic, ptali se na možnosti a způsoby hubení pavouků - chemicky, mechanicky, prostě jak se tomu bránit. Jeden telefonát nám dokonce navrhoval totální likvidaci pavouků zamořením celého nábřeží pesticidy. Samozřejmě se báli také pokousání, další si vzpomněli na katastrofické filmy a dotazovali se, jestli se nejedná o zmutovanou populaci, jestli nějaký kolektivní rozum této zmutované populace nenutí tyto příšery vyhubit když ne veškeré lidstvo, tak alespoň Pražany, kteří tam bydlí. Bylo to opravdu zajímavé.
Kalamita odezněla přirozeným způsobem?
Tato kalamita pak odezněla a nevím, jak to bylo vloni, ale nikdo nevolal, nikdo už zoufale nežádal o pomoc. Takže myslím, že vloni už ta kalamita nebyla.
